Proč je Česko bazénová velmoc

Kdo žije v Česku, možná si všiml, že zdejší obyvatelé mají velmi rádi zahradní bazény, které většinou umisťují vedle svých rodinných domů, chat a chalup. Bazén je na každé třetí české zahradě, uvádí pět let starý průzkum, a v rámci Evropy se s námi podle něj mohou měřit jen Francouzi a Španělé. Češi ale na rozdíl od nich nemají subtropické klima a zdejší teploty rozhodně nevybízejí k celoročnímu koupání. Kde se tedy zdejší zdánlivě nelogická posedlost bazény bere? Běžný pozorovatel nad takovou lehce banální statistikou nejspíš jen zavrtí hlavou a v budoucnu ji možná bude dávat k dobru v hospodě pro pobavení svých přátel. Pro sociologa Pavla Pospěcha jsou ale podobné útržky reality odrazovým můstkem k rozvíjení širších úvah o zdejší společnosti.

Česká posedlost bazény je podle něj jedním z projevů chování, které sociologové označují jako privatismus neboli stažení se do soukromí „Privatisty se stáváme, když se naše úsilí a naše hodnoty upínají k rozvoji a naplnění cílů v oblasti soukromého vlastnictví,“ píše Pospěch ve své nové knize Neznámá společnost. A podotýká, že průvodním jevem privatismu je nezájem o cokoli veřejného. Ten se pak projevuje třeba nízkou volební účastí, nedodržováním státem stanovených pravidel nebo nedůvěrou k aktivním jednotlivcům, kteří se nějak veřejně angažují. Privatismus není ryze českou specialitou a vyskytuje se i v západních demokraciích, v postkomunistických zemích je ale výrazně silnější. Omlouvat český přístup pouze čtyřiceti lety komunismu, které důvěrou lidí ve vše veřejné zásadně otřásly, je podle Pospěcha svůdné a do velké míry oprávněné, rozhodně s tím však nevystačíme. Protože stejně jako my máme dnes tendenci svádět naše chování na komunistickou minulost, také naši předkové za první republiky vysvětlovali svoji nedůvěru k veřejným institucím špatnou zkušeností s rakousko-uherskou nadvládou. „V určité chvíli člověk musí vzít v úvahu, že privatismus není jen nějaké dědictví, které nám spadlo do klína, a my chudáci tu s ním teď sedíme. Obcházení pravidel, snaha ulít si něco na úkor veřejnosti, to není jen minulost, ale i naše aktivní volba,“ říká mladistvě vyhlížející čtyřicátník oblečený v saku a džínech při schůzce v kavárně v Brně, kde přednáší na Masarykově univerzitě.

Pospěchova kniha Neznámá společnost je podobných čtenářsky vděčných detailů a pokusů o neotřelý pohled na Česko plná, díky čemuž se zkraje tohoto roku stala malou literární událostí. Podle samotného autora je úspěch knihy i mediální pozornost potvrzením jeho teze, že – jak říká – po „vysvětlování světa“ je dnes velká poptávka. „Lidé nehledají informace, těch je všude plno, ale způsob, jak se v jejich obrovské záplavě orientovat,“ vysvětluje Pospěch.