Dva odchody

Orchestr německého bundeswehru zahrál minulý čtvrtek Angele Merkel písničku na přání, východoněmecký hit punkrockové zpěvačky Niny Hagen ze sedmdesátých let. A ironie politického osudu zařídila, že jen pár hodin před rozlučkovou ceremonií kancléřky oznámil odchod z politiky i její o generaci mladší protiklad Sebastian Kurz.

Ten se od uprchlické krize před šesti lety prezentoval jako rozhodný ochránce evropské hranice a kladl sám sebe do kontrastu s uprchlíky vítající kancléřkou. Při diplomatických setkáních se zástupci postkomunistických členů EU i před německou veřejností se inscenoval jako vyzyvatel středového, merkelovského kurzu na evropské politické pravici. Rád například dával rozhovory německému bulvárnímu deníku Bild, který pak s jistou závistí vůči Rakušanům psal: „Někoho takového bychom u nás také potřebovali.“

Nynější Kurzovo loučení, v pouhých 35 letech, je bez fanfár a bez písniček na přání. Zato jej doprovází série dalších rezignací: odstoupil necelé dva měsíce úřadující kancléř Schallenberg i ministr financí Blümel, blízký Kurzův spolupracovník. Kurz svůj odchod odůvodnil i narozením prvního syna, které mu, jak řekl, ukázalo krásu a význam života mimo politiku. Zároveň by se takřka jistě neporoučel, pokud by jeho mocenské machinace nevyšetřovala policie a osobní i stranické preference nepadaly níže a níže. Kurz na tiskové konferenci řekl, že se cítí být pronásledovaný, že ztratil radost z politiky a těší se na den, kdy soud prokáže jeho nevinu.

To se…