Možná nejsem úplně tak marná
S Bárou Basikovou o deníku psaném kamerou, divácích, kteří pláčou v kině, hymně na Václaváku a o tom, zda umělci mají držet hubu
Ve středu prezident rozdával státní vyznamenání. Sledovala jste to v televizi? Byla jste původně mezi navrženými v širší nominaci. Mrzí vás, že to nevyšlo?
Nekoukala. Jsem v Lisabonu, kam jsem se toužila podívat několik let. A vážně já? To není možný, jakože já? Vždyť jsem nic důležitýho nevytvořila! Tahle vyznamenání mají dostávat opravdoví hrdinové, lidé, kteří pro naši vlast a národ udělali něco mimořádného a významného. Ale pokud by se to jednou stalo, nesmírně bych si takového ocenění vážila.
Při ceremoniálu ve Vladislavském sále zní státní hymna. Vy ji budete zpívat na Václavském náměstí na Koncertu pro budoucnost při oslavách 17. listopadu, ten samý večer vás pak čeká vystoupení na Lucerna Freedom 37. Kdo vás oslovil?
Michael Viktořík z J.A.R., kteří hráli sedmnáctého v Lucerně každý rok od doby, kdy se tahle „oslava svobody“ konala; ostatně kapela vznikla v roce 1989 právě v tenhle den. Po odchodu Oty Klempíře k Motoristům a do politiky ale J.A.R. nezahraje, proto Michael vymyslel náhradu a pozval další kapely – třeba Pražský výběr, vystoupí taky Matěj Ruppert, Jana Uriel Kratochvílová… Takže na Václaváku odzpívám hymnu a pak pomažu do Lucerny. Je pořád co oslavovat a je dobrý to připomínat, protože jsou tendence to tady, pardon ten výraz, ku**it.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
