Utěsnit velké dějiny

Za téměř dvacet let, jež uplynula od jeho první prózy, sbírky povídek Až umřeš, nikdo už ti nebude chtít sahat na prsa, získal Stanislav Beran pověst spolehlivého autora, který umí na malém rozměru postihnout neblahé pocity, náhlá hnutí mysli a vztahová napětí. Před deseti lety napsal i první román Vyšehradští jezdci a nyní se k velké ploše vrátil s dobře napsaným příběhem, který má dějové napětí i atmosféru – v osvědčeném půdorysu, kdy do malých dějin vstoupí velké dějiny celé oblasti. Román Tam, kde štěkají kočky nás zavede do vyprahlého podhůří Kavkazu, odkud je vidět na Elbrus, a z názvů měst rychle vytušíme, že jsme se ocitli v Čečensku. Jen nevíme kdy. A právě plynutí času je tím, co historii jedné rodiny dodá románový rozměr. 

Ze současnosti, v níž majitelka penzionu a její vnuk jako nelegální taxikář hledají, jak si vydělat na živobytí a nebýt v konfliktu s mocí, se přeneseme o několik desetiletí zpět, kdy se mladá Moskvanka seznámí s vojákem. Vztah ji přesadí do kavkazského regionu, kam se dotyčný vrátí pracovat jako řidič autobusu. A my sledujeme její přivykání na jinou kulturu i životní styl. Příběh v sobě má romantiku exotična a nesměřuje k tragédii: narodí se jim dvě dcery, které ve škole malují holubice a nad ně píšou „MUPY MUP“. Prostě sovětská éra života v ústraní s účastí na politických rituálech, ale i únikem do soukromí rodiny a domu. Všednodennost na okraji impéria i společnosti, kdy největším zážitkem je beseda ve škole se znuděným Vladimirem Vysockým. Ale taky život – až překvapivě – bez selhání a pohrom. Když sem dolehnou, zasáhnou jiné. A hrdinka má sílu i dar dirigovat život, aby byl důstojný.

S generací dcer se ale osud obrací a ruku v ruce s rodinnými neštěstími jde rozklad klidného života. Dobu můžeme hádat podle stop, třeba když je v dopise zmíněn „novej tajemník strany, takovej ten s tím flekem na hlavě“. Po éře přestavby se na pozadí malé historie začne projevovat rozpad SSSR, návrat k islámským kořenům, rozpad hospodářství, a nakonec ruská intervence, okupace a útok na divadlo v Moskvě. Zlo se projevuje násilím, ale nikdo nenese odpovědnost; každý jen plní příkazy velitelů, mafiánů či rodové tradice.

V devadesátých letech se takřka vše v české próze odehrávalo v Praze či Brně, v novém miléniu jsme si zvykli na příběhy umístěné na Island, do Mongolska, Konga či Gruzie. Beran toto pozadí využívá k otázce, nakolik lze v dobách vymknutých z kloubů zůstat mimo dosah a udržovat rodinné štěstí. Lze utěsnit vše tak, aby k nám velké dějiny nepronikly? Odpověď překvapivá není: Nejde to. Ale autor tuto tezi ilustruje působivě a jen občas se vypravěč stane poučovatelem. Celkově se mu daří držet rodinný příběh na jedné koleji a dějiny regionu na druhé. A že vedou stejným směrem? To už tak bývá.