Dostat se z bahna kapitalismu

Na levici se něco děje. Matěj Stropnický o ní napsal do Práva provokativní esej Obnova plebejského spojenectví, přední intelektuál Ondřej Slačálek o ní psal do časopisu A2 a Apolena Rychlíková s dalšími autory vydala celý sborník pod názvem Budoucnost. A nejen proto lze uzavřít, že tak jako politická levice de facto přestala v Česku existovat, ta intelektuální se má čile k světu. Proto je dobré se mimo jiné na knihu Budoucnost podívat.

Zasadit rajčata

Promýšlení budoucnosti je vždy lákavé, protože to umožňuje popsat jevy, kterých se obáváme, případně nabídnout alternativu, kudy by se dalo vydat. Od legendárního projevu Martina Luthera Kinga Mám sen, který vykresloval ideální Ameriku, se „zasnil“ nejeden veřejný aktér. Ostatně i Andrej Babiš sepsal se svými poradci knížku: O čem sním, když náhodou spím (v žádném ohledu nezaměňovat s Kingem). Vize budoucnosti poutá pozornost, její autoři nastolují agendu a nenechávají se jen vláčet aktuálními událostmi.

Apolena Rychlíková sestavila knihu z textů známých levicových publicistů a aktivistů, kteří většinou publikují v médiích Alarm a Deník Referendum. Jsou tu články Jaroslava Fialy, Kateřiny Smejkalové, Petra Bittnera a dalších. Nejde o jednotný styl, někteří napsali komentáře, jiní postřehy, rozhovory či povídky. Liší se i míra radikality, jedni chtějí revoluční proměnu společnosti, jiní se drží v proudu, který známe z levicových stran například z Německa či severských zemí. Všechny texty ale spojuje hledání výzev, jimž česká společnost čelí, ať už je to energetika, sociální politika, média či třeba náboženství.

Není v možnostech tohoto textu procházet jeden příspěvek v knize za druhým. Pokusme se tedy o jisté shrnutí. Nejzajímavější pasáže knihy jsou mnohdy paradoxně ty s nejmenší ambicí. Například v kapitole Abychom s dětmi nezmizely si povídají čtyři političky-aktivistky o problémech stran vést vnitřní debatu, přijímat nová témata, ale také o postavení žen v politice a veřejném životě. Z jejich neformální debaty se zapouzdřenost systému přesvědčivě vyjevuje.

Vyčnívá i text Barbory Bažantové Všechno (ne)bude o pohledu zástupkyně autonomního hnutí na život v centru Klinika. Čtenáři nechává nahlédnout do svých pocitů, přemýšlení o vztahu uvnitř hnutí i k veřejnosti, je velmi otevřená a tím je její text působivý. Na závěr píše, že ona nedovede žít v budoucnosti, zajímá ji přítomnost. „Ve světě, kde všechno má svůj účel a cíl, je úlevný potkat místo, kde lidi zasadí na zahradu rajčata nehledě na to, jestli budou moct počkat, až vyrostou.“

Dominujícím tématem teoretičtějších textů je obraz české společnosti a politiky, kde se neřeší žádné velké výzvy, například klimatické změny. Lidé jsou vykořisťováni silným kapitálem, který nebere ohled na kvalitu života zaměstnanců. Je stále těžší zaplatit nájem, mladí nevidí perspektivu, zvyšuje se frustrace. Bohatí bohatnou, jejich zisk ovšem není většinou dán poctivou prací, ale tím, že někdo bohatství zdědil.

Soupis nedostatků našeho světa je dlouhý, tón debaty naznačuje již v úvodu knihy použitá věta Apoleny Rychlíkové, že „ze zápasu v bahně globálního kapitalismu nemůžeme nikdo vyjít se ctí“. Jak přibývá kritiky kapitalismu, zesiluje pocit, že je toho všeho tak moc, že se s tím nedá nic dělat.

Autoři Lukáš Likavčan a Josef Patočka například velmi přesně formulovali, že klimatická krize „svojí komplexností testuje samotné limity našeho kognitivního aparátu, s vyčerpaným teoretickým slovníkem a nefunkčním repertoárem politických praktik“. Když se však dostanou k možným řešením, zůstávají příliš v rovině teorie. Navrhují třeba, že je nutné postupně zlikvidovat fosilní energetiku a zajistit „jejím zaměstnancům důstojný přechod k novým zaměstnáním v čistých odvětvích“. To není tak snadné a většinou se tomu oni zaměstnanci brání. Jak to tedy provést?