#nebudemesedět!
Probouzí mě otevírané dveře. Jsou čtyři ráno. Jsem v cele předběžného zadržení v Dubnici nad Váhom. „Sbalte se a pojedeme k soudu,“ říká policista. Je neděle 2. prosince. Dnes se konečně po více než devadesáti hodinách od zadržení dozvíme, zda pojedeme domů, nebo do věznice v Ilavě, kde si odpykávají trest i kriminálníci odsouzení na doživotí.
Před pěti dny jsme vyvěsili transparent „Skončete dobu uhelnou“ na těžební věž firmy Hornonitrianske bane Prievidza, abychom poukázali na dlouholeté ignorování problémů se znečišťováním vody, půdy i vzduchu a ohrožování zdraví místních těžbou a spalováním velmi nekvalitního hnědého uhlí.
Pobočka Greenpeace na Slovensku během let už zkusila mnohé, aby důl zastavila. Jednala se starosty, odebírala vzorky znečištěné vody a tlačila na příslušné instituce. Nic se ale nezměnilo, a proto uzrálo rozhodnutí, že je načase přistoupit k nenásilné přímé akci. Po vyvěšení transparentu následovalo naše zadržení a od té doby trávíme čas na celách nebo na výslechu. A dnes se rozhoduje, jestli ve vazbě zůstaneme několik měsíců až do začátku soudního řízení.


Po hodině jízdy policejní dodávkou přijíždíme k soudu v Prievidzi. Už tu stojí několik desítek lidí a mávají transparenty. Netrvá dlouho a my všichni – dvanáct lidí z Česka, Slovenska, Finska a Belgie – sedíme v soudní síni. Jsem první na řadě, komu soudkyně přečte verdikt: „Na obviněnou bude uvalena vazba.“ Všem je jasné, že stejné rozhodnutí se bude týkat i ostatních. Držíme se za ruce a čekáme, až soudkyně dočte poslední rozhodnutí.
Odpoledne dokončujeme úřední úkony před převozem do vazby. Nevadí nám ani to, že každý z nás musí podepsat asi sto stran spisu, který vznikl na základě našich výslechů. Vše se zdržuje, protože je potřeba tlumočit lidem, kteří nerozumějí slovensky. Každá minuta, již můžeme strávit spolu a poslouchat, jak venku skandují lidé na naši podporu, je k nezaplacení. Vzápětí se už ale musíme rozloučit. Všichni se objímáme a přejeme si navzájem, ať zůstaneme silní. Za zvuků policejních sirén jedeme tmou do Ilavy.
Do této chvíle jsme potkali mnoho policistů a policistek. Většina z nich nám překvapivě slovně vyjadřovala podporu a obdiv, což není běžné. I oni jsou místní a mnozí znají někoho, kdo v dole pracuje. Někteří říkají, že tam dříve sami pracovali. Podle nich je důl nebezpečný a lidé tam pracují v podmínkách, které si nezaslouží. Mají kvůli tomu poškozené zdraví, dýchací obtíže a mnohé z nich pravděpodobně ve stáří čeká rakovina plic. V dolech HBP se stalo několik tragických nehod, jež stály životy desítky lidí.
Pocházím ze severních Čech, kraje s měsíční krajinou. Ještě před sto lety tu stálo o osmdesát měst a vesnic více, ovšem minulý režim rozhodl, že vyuhlit region je dobrý nápad. Můj děda stěhoval gotický kostel v Mostě osm set metrů po kolejích, aby zbyla aspoň jedna stavba z historického královského města Most, které bylo jinak srovnáno se zemí. Můj otec pracoval pětadvacet let pro Mosteckou uhelnou a byl jako jeden z tisícovek horníků za divoké privatizace propuštěn.
Je večer a já jsem na jedné cele s třemi dalšími aktivistkami ze zahraničí. Oproti cele v Dubnici nad Váhom je tu i sprcha a skříňka na osobní věci. Zhasíná světlo a na stěnu naproti oknu padá stín mříží. Hodně lidí se nás dnes ptalo, jestli nám to za to stálo. „Teď ztratíte ve vězení několik měsíců života, nikdo vám je nevrátí.“ Nikdo však nevrátí ani životy lidem, kteří po celém světě zahynuli kvůli katastrofám vyvolaným změnou klimatu, ani horníkům, kteří předčasně zemřeli kvůli práci v dolech. Ano, stálo nám to za to, protože tohle je to nejmenší, co pro ně i pro naši budoucnost můžeme udělat. Přece #nebudemesedět!
Jana Pravdová, Greenpeace
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
Mohlo by vás zajímat
Demonstrace Stojíme za kulturou
Stovky studentů uměleckých oborů a zástupců kultury ve středu na pražském Malostranském náměstí protestovaly proti plánovaným škrtům v rozpočtu ministerstva kultury. Akci Stojíme za kulturou! před jednáním poslanců o závěrečném, třetím čtení návrhu státní rozpočtu pro letošní rok svolali studenti uměleckých vysokých škol, kteří tu také vystoupili se svými projevy.
Den lidových krojů v Poslanecké sněmovně
Sněmovnu v úterý ovládl folklor. Několik desítek poslanců dorazilo do dolní parlamentní komory v lidových krojích ze svých regionů. Akce nazvaná Den lidových krojů se konala potřetí. Letos ji doprovází výstava lidových krojů i ze Slovenska, Polska a z Maďarska. Poslanci se sešli ve Dvoraně v jedné z vedlejších sněmovních budov, kde výstavu zahájili. Následně se vydali průvodem přes Malostranské náměstí a Sněmovní ulicí slavnostním vchodem do hlavní sněmovní budovy. V sálu Státních aktů pak vystoupily taneční soubory z Česka, Slovenska, Polska a Maďarska.
Předseda Sněmovny Tomio Okamura (SPD) se oblékl do kroje z Bystřice pod Hostýnem. Lidové kroje podle něho patří k národnímu dědictví. "I když je většina z nás už běžně nenosí, tak k nám prostě patří," řekl Okamura. Iniciátor Dne lidových krojů ve sněmovně, nynější předseda zahraničního výboru Radek Vondráček (ANO) podotkl, že letošní akce naplňuje motto Evropské unie o jednotě v růzností. "Naše kroje jsou symbolem našich kořenů, našich tradic naší identity," uvedl.
"Náš národ není velký počtem lidí, není velký rozlohou země. Ale jsme obří, co se týče rozmanitosti, kultury, tradic i krojů," řekl ministr kultury Ota Klempíř (za Motoristy), jenž dorazil v kyjovském kroji. Akce podle něho setřela rozdíly mezi koalicí a opozicí, což je stav, který by měl podle ministra vydržel déle než jedno odpoledne.



















