Slzy svatého Vavřince

Španělský básník a prozaik Julio Llamazares je u nás známý vtahujícím románem Vlčí měsíc o partyzánech, kteří se po válce skrývali tak dlouho, až začala mizet jejich lidská podstata. Podobně silnou roli hraje jazyk v jeho lyrické novele, která je melancholickým přemítáním nad konstantami lidských životů. Odehrává se na Ibize, ale prostřednictvím paměti také na řadě jiných míst v Evropě, kde hlavní hrdina pracoval jako lektor španělštiny na univerzitách. A právě na středozemní ostrov, kde strávil deset šťastně divokých let po skončení studií, se vrací se synem Pedrem. Po rozvodu ho moc často nevídá – a sem ho přiváží, aby s ním mohl pozorovat roje Perseid podobně, jako je kdysi pozoroval se svým otcem. Odtud „astronomický“ název knihy Slzy svatého Vavřince.

Oklikami, vrstvením metafor a cyklickým opakováním Homérových či Catullových veršů tu mistr poetického a zároveň přesného slovníku postupně vypráví příběh neukotvenosti, pomíjivosti, nostalgie a hořkosti. Vypravěč, jemuž během oné noci proběhne v hlavě celý život, touží pochopit sám sebe, vyrvat se z pocitu, že již náleží minulosti, zatímco jeho syn, ale i jeho matka trpící alzheimerem žijí v přítomnosti. Chce se vyrovnat s poznáním, že jediný Homérův verš je lepší než celé jeho literární snažení. Zároveň čelí nepříjemným konkrétním otázkám jako „proč jsi mě opustil?“ – ale přestože neříká celou pravdu, snaží se o to nejpodstatnější, o skutečný kontakt s blízkou bytostí.

Myšlenky se zablesknou jako…