Ani člověka

Lidi si myslí, že vědí, co znamená, když říkají: bez tebe bych nebyl nic. Že vědí, co znamená, když říkají: jsi to jediné, na čem mi záleží. Věří, že mluví pravdu, že to myslí smrtelně vážně, že nikdy nemysleli nic tolik vážně, jako když v návalu sentimentu, ve chvilce vyznání říkají: nemůžu bez tebe žít.

Než jsem se dozvěděla, že neexistuju, všechno bylo jiné. Všechno bylo jisté a jasné, nekomplikované, pravé, všechno začínalo a končilo v jediném bodě, v bodě z masa a kostí. Neznala jsem nejistotu, pochyby, nepřemýšlela, kdo jsem. Když se dozvíte, že neexistujete, všechno se změní lusknutím prstu. Do té doby o sobě prostě uvažujete jako o bytosti, nebo o sobě spíš neuvažujete vůbec, naprosto přirozeně nepřemýšlíte. Jen jste.

Jste.

Lusk.

Nejste.

Nejseš skutečná, opakoval tehdy pořád dokola, nejseš skutečná, nejseš skutečná. Chodil po bytě, zakopával, tloukl se klouby prstů do spánků, pak běžel ke mně, šeptal, objímal mě, odstrkoval mě, třásl se, sedal si a zuřivě si třel kalhoty na stehnech, vstával a vyl, křičel na mě, ať zmizím, křičel na mě, ať promluvím, křičel, ať zmizím.

Na vteřinu mě napadlo, že si ze mě dělá legraci, ale jeho tvář byla tak nepříčetná a hlas tolik cizí, že to podezření v druhé vteřině chcíplo. Nezmizela jsem, čekala jsem. Matějova tvář se zkroutila, jako by se snažila samu sebe požrat. Zakňučel a rozplakal se. Šla jsem k němu a pohladila ho po hlavě. Nejdřív uhnul, ostražité zvíře, co se bojí výprasku. Zamžoural, zvedl ruku a opatrně…