Jak jsme porazili Chaos

Letní sobotní ráno, chystáme fotbalový turnaj. Jako domácí tým už od rána kmitáme – navozit stoly a lavice, nalajnovat hřiště, zapíchnout rohové praporky, narazit sud. Na turnaj v malém fotbale (čtyři hráči plus brankář) se sjíždí týmy z okolních vesnic, věkové rozpětí hráčů je od dorostenců po staré pány. Žádní profesionálové, pár kluků hraje krajské nebo okresní soutěže, ale když třeba chybí některému týmu brankář, prostě zaskočí někdo z diváků.

Oficiální začátek byl sice plánovaný na desátou, ale znáte to, těch několik kilometrů mezi sousedními vesnicemi je na včasný příjezd občas až moc dlouhá vzdálenost. Turnaj tak až pár minut před jedenáctou zahajuje slavnostním výkopem „starosta“ místní části. Na status obce to naše osmdesátihlavá vesnička ještě nedotáhla.

Sportovní den si užívají i místní diváci – tu se na stole objeví buchta, támhle domácí pálenka. Maminky spíše klábosí a sledují děti na prolézačkách, ale o to hlasitějšími fanoušky jsou místní páni. Hřiště máme navíc přímo uprostřed návsi, takže někteří mohou sledovat jednotlivá klání i z oken obýváku. Méně strategicky je umístěný rybník, který má hráz hned vedle hřiště a i přes natažené pletivo v něm často končí nepovedené přihrávky a odražené míče. Ale máme jich naštěstí dostatek.

Hraje se systémem každý s každým, nudné bezgólové zápasy střídají početné kanonády. Před posledním zápasem je už vítěz turnaje jasný, nás jako domácí tým ale ten nejprestižnější zápas ještě čeká – proti týmu s příznačným názvem…