Nechci slyšet, že to nejde

Když belgický technik sešel nad ránem 25. března 1957 do podzemních prostor jednoho z paláců na římském Kapitolu, zhrozil se. Stovky vytištěných stran, které tu odpoledne předešlého dne pečlivě rozložil na podlahu, aby stačily uschnout, než je v záři reflektorů dostanou do ruky politici, byly pryč. Zmatky vládly už během předchozí cesty z Belgie do Itálie a teď tohle! Netrvalo dlouho a Belgičan zjistil, že v místnosti úřadovaly italské uklízečky, které v domnění, že před nimi leží obyčejný nepořádek, papíry sebraly a odvezly neznámo kam. Začalo horečné pátrání a s přibývajícími hodinami situace směřovala k pořádnému diplomatickému trapasu.

Neztratilo se totiž nic menšího než text dvou klíčových dohod, které mezi sebou uzavřelo šest evropských států a které později vstoupily do dějin jako Římské smlouvy. Jedna z nich, dohoda o Evropském hospodářském společenství, založila společný trh a nastartovala tak projekt, ve kterém žijeme dnes: Evropskou unii.

Od onoho deštivého pondělí 25. března 1957, kdy státníci v Římě podepsali jen list se svými jmény, zbytek byly prázdné papíry – smlouva se nenašla a nepodařilo se ji znovu včas vytisknout –, uplyne v sobotu šedesát let. Stejně jako tenkrát i nyní Evropa prochází nejistým obdobím: první stát se rozhodl z Evropské unie odejít, veřejné mínění v členských zemích často není Bruselu nakloněno a Unie hledá inspiraci pro nový začátek. Není proto marné ohlédnout se zpět – cesta k úspěšnému nápadu byla tehdy před šedesáti lety…