Čokoládový dort pro celý svět

„Dalajlama přijede do Bruselu,“ řekla po hodině jógy moje učitelka. Hned se mi vybavuje, jak jsem ho jako mladá televizní redaktorka zastavila na Foru 2000 na Pražském hradě a položila mu pár otázek. Nikdy nezapomenu na tu poslední. „Kdy zase přijedete do Prahy?“ Jeho ruka najednou chlapácky bouchla do mého pravého ramene a se slovy: „Když mě pozvete vy, tak přijedu!“ se rozesmál svým typickým hurónským smíchem na celé kolo. A stejně tak všichni, kteří rozhovor poslouchali.

Nyní sedím v obřím sále bruselského Bozaru a poslouchám z pódia stejný hurónský smích. Čtrnáctý dalajlama je vždy dobře naladěný. Sedě v křesle ve svém tradičním šafránovém rouše si dělá legraci sám ze sebe i z ostatních diskutujících vědců, filozofů a intelektuálů. Konference má být dialogem mezi ním a ostatními o rovnováze moci s péčí a empatií v současném světě. Víc než tisícovka diváků přišla hledat odpověď na to, jak to je, či nachytat sílu, kterou ze sebe nejvyšší tibetský duchovní vyzařuje. „Už při svojí první návštěvě Evropy v roce 1973 jsem viděl, že všechen ten komfort nedělá lidi šťastnými. Materiální pohodlí nevytváří duševní pohodu. Je potřeba přijít na to, jak to přeladit.“ Receptů a myšlenek tu padá celá řada. Bezkonkurenčně z nich ale vyhrává meditace. Německá psycholožka Tania Singer prezentuje výsledky výzkumu, podle kterého už tři měsíce meditací přinesly změny v mozku pozorovaných, a to při praktikování pouhých 20–30 minut denně. Uvědomění neboli tzv. mindfulness, na Západě současný lék na všechny neduhy lidské duše, má nejprve zachránit jednotlivce, rodiny, pak komunity a nakonec možná celé lidstvo.

Přihlašuji se na workshop meditace.  V sále usedá asi 500 lidí. Na pódium přicházejí světová klavíristka Maria João Pires a dalajlamův dlouholetý přítel, filozof, fotograf a buddhistický mnich Matthieu Ricard. Vysvětluje, že klasická hudba a meditace jsou dvě věci, které člověka připraví na vše, co ho v životě může potkat. Při hudbě i meditaci plyne čas jinak, neexistuje minulost, neexistuje budoucnost, neexistují emoce. Člověk by se měl této rovnováhy mysli naučit dosahovat, tak jako se naučí ovládat před svým šéfem.

„Lidé často říkají, že se cítí jako řeka,“ říká ještě tiše Matthieu, když zavírám oči a propadám se hluboko do první Bachovy fugy. S každou další radou, jak meditovat, z mojí hlavy odcházejí všechny myšlenky a dostávám se do naprosté harmonie. Nevadí mi nepohodlné sezení, nevadí mi lidé kolem, neřeším, co mě čeká večer a příští týden, necítím žádné napětí, kromě toho mezi spodní a horní linkou Bachových tónů, které se v mollové tónině jakoby nepotkávají, aby za pár taktů najednou souzněly v teplém harmonickém akordu. „Zkuste si za každou notou představit větší a větší lásku k ostatním,“ radí buddhista. „Ale nejen pro vaše blízké, a na ostatní už nezbude. Lásku pro všechny, je to něco jako čokoládový dort pro celý svět.“ Větší sílu než klavír a jeho hlas má ale ticho. Přichází, když vyšumí poslední tóny jednotlivých skladeb. Hudba nás do něj  pouze uvádí, ticho je ještě působivější zvuk. A je to ticho pěti stovek lidí v jednom sále. Ticho, meditace, harmonie, síla. Čas plyne jinak.

Otevírám oči a cítím se jako znovuzrozená. Nevím, jestli chci, aby tahle meditace skončila… To už ale ticho přehlušuje potlesk a lidé vstávají ze židlí. „Neskutečně silné,“ podívá se na mě sousedka vpravo. Vycházím ze sálu plná optimismu, že lidstvo má šanci. Našel se tu recept, jak ho vymanit z válek, krizí, nemocí a jak ho zachránit. A hlavou mi blesknou ještě další dalajlamova slova. „Meditace jsou dobrý začátek. Když to budete dělat tak 10–15 let, pak uvidíte výsledky.“ Možná až se příště zase potkáme…

Eva Hrnčířová,novinářka