Konečně!

Jara národů nevyhnutelně narážejí na sílu zbraní. Bylo to tak v roce 1848, kdy se evropská povstání hroutila pod palbou imperiálních armád. Takový byl osud Budapešti 1956, Prahy 1968, náměstí Nebeského klidu 1989.

Takový měl být i osud arabských jar, když se Kaddáfí rozhodl jako první exemplárně nastolit opět pořádek za každou cenu. Jde o přežití libyjských protestujících, o budoucnost povstání za svobodu jižně od Středozemního moře a o osud lidských práv na celé této planetě. Víme, že zneklidněné čínské komunistické úřady cenzurují všechny zmínky o Káhiře a Tunisku a ruští komentátoři zkoumají, zda nedojde k nákaze, kterou Gorbačov považuje ze možnou a jíž se Kreml děsí jako moru. Mezinárodní zásah v Libyi je zásadní, hraje se tam teď o část naší budoucnosti.

Každá válka je nelítostná. Smrt je smrt. Každá válka je riskantní, ať přijmete jakákoli opatření, nepředvídatelné katastrofy jsou bernou mincí a vzdušné útoky, jakkoli starostlivě zacílené, nedokážou vždy zabránit smrti nevinných.

Jděte vysvětlovat „vedlejší oběti“, že je spravedlivé, že ji zmasakrovali! Ne, nikdo, pokud si nemyslí, že je moudrý a všemocný jako bůh, nemůže vyhlásit nějakou válku za spravedlivou. Jsou jen války potřebné a nepotřebné. Špatné můžeme povolit jen tehdy, zabrání-li ještě horšímu. Abychom zabránili avizovanému masakru v Benghází a „potokům krve“ sedmi set tisíc vzbouřených lidí, povolila OSN, proti svému…