Člověk míní, život…

Byl to začátek týdne jako každý jiný, rutina však brzo vzala za své. Při debatě o mzdách v televizi se mi na jazyk místo spojení mzdový průměr vloudil mzdový průjem. Jako na potvoru se jazyk ne a ne rozvázat a opravit. Po několika trapných vteřinách zasáhla redaktorka s tím, že mi rozumí.

Další den mi ve sprše po spinningu někdo ukradl klíč od skříňky. Musel jsem řešit situaci pouze s ručníkem kolem pasu. Jak takto vybaven pojedu metrem domů? Naštěstí se odněkud vynořila pilka na železo.

Do třetího dne jsem se už probouzel s obavami. Čekala mě důležitá schůzka, a tak jsem sáhl po bílé košili. Vše by asi dopadlo dobře, kdyby těsně přede mnou při obědě nedošly šunkofleky a já si musel objednat guláš. Zákeřné poslední sousto knedlíku se svezlo z vidličky, dopadlo do omáčky a následný gejzír se rozprskl na sněhobílou košili. Dílo bylo dokonáno.

Ve chvíli zoufalství nad nespravedlností osudu mě napadlo, jestli ekonomie jako vědní obor tak trochu nepodceňuje život. Zdatný teoretik by namítl, že s prvkem nejistoty se samozřejmě počítá. Skutečně ale počítáme s vlastní hloupostí, s přeřeknutími, smůlou?

Připadá mi, že si člověka pořád tak nějak idealizujeme. Proč si nepřipustíme, že nejsme dokonalí? Proč si myslíme, že trhy jsou efektivní, když jde především o interakci lidí? Proč se pozastavujeme nad každou další bankovní, dluhovou a jinou finanční krizí?

Se jménem…