0:00
0:00
Jeden den v životě22. 8. 20104 minuty

Na periferii Schengenu

Astronaut

Po týdnu na kolech a pod stanem spíme opět v posteli. Přispali bychom si rádi, ale vstáváme brzy po sedmé hodině. Je třeba zabalit sušící se oblečení a vměstnat se i s naloženými bicykly do ranního, přeshraničního vlaku. Jiný přechod polsko-ukrajinské hranice v danou chvíli prakticky neexistuje. Ač jsme sledovali oficiální značení mezinárodní cyklotrasy Green bicycle, hraniční přechod v Krościenku pro nás byl předchozího večera neprůjezdný. Polský pohraničník zůstal neoblomný, i když značka cyklotrasy září na sloupu přímo před jeho okýnkem. „To není moje starost, kola neodbavujeme, pouze automobily.“

↓ INZERCE

Ranní vlak přijíždí načas, chvíli po deváté hodině. Naše čtyři naložená kola hledají místo ve vagonu poněkud obtížně, mj. proto, že dva podobně obtěžkaní cyklisté-cizinci nastoupili o stanici dříve – na hranicích je potkal stejný osud. Zbytek pasažérů jsou místní.

Za pár minut jsme na hranici. Kontrola je dost těžkopádná (všichni musíme vystoupit, legitimovat se u okýnka a vyplnit registraci o vstupu), ale celníci zbytečné potíže nedělají a po tři čtvrtě hodině můžeme pokračovat.

Hned za hranicí se rozbíhá čilý ruch. Do té chvíle nenápadní pasažéři se formují do organizované skupiny, v níž každý přesně ví, co dělat. Jedni vyprošťují zpod sedaček schované pneumatiky od aut, další dvojice vytahuje šroubováky a rozmontovává jak volné sedačky pro cestující, tak nástropní papundeklové desky. Nevěřícně zíráme na postupné rozebírání vagonu, místní „řemeslníci“ se ale od své práce nenechají rušit. Průvodčí je ve vedlejším oddíle a s činností cestujících se zdá být srozuměn.

Po deseti minutách vlak zastavuje, což však neznamená, že jsme ve stanici. To jen probíhá první výměna zboží s přistaveným automobilem. Pneumatiky letí z vlaku, do vlaku naopak míří dvě napěchované igelitky s cigaretami. Dělníci skupiny ihned začínají zručně plnit cigaretovými kartony prostor v odšroubovaných sedačkách, šéfka skupiny pro změnu s nelibostí komentuje fakt, že kolega přivezl pouze dvě tašky cigaret.

Vedle sedící žena nám mezitím ochotně sděluje historii i okolnosti přeshraničních výměn na této trase. Dělo se tak prý odjakživa a nejčastěji obousměrně: když byl cukr levnější na Ukrajině, vozil se ve velkém do Polska. Když tomu bylo naopak, putoval opačným směrem. Totéž s cigaretami či jakýmkoli jiným zbožím. Co přirozeně fungovalo po desetiletí, dostalo vážnou trhlinu se vstupem Polska do EU; najednou je třeba překonávat pod pohrůžkou sankcí jednu z nejhlídanějších státních hranic v Evropě. Pohyb zboží přesto pokračuje – občas celníci zabaví celou zásilku, někdy třeba jen půlku, ale většinou se převoz zdaří (a vyplatí; například krabička gauloisek vyjde v Ukrajině v přepočtu na 15 Kč).

Skupina místních se za hranicemi téměř nezastaví. Procházejí po vagoně sem a tam, jedni horečně telefonují, jiní intenzivně plní skryté prostory a šroubují. Stále nám ale není jasné proč. Vždyť vlak po dvou hodinách dorazí do konečné zastávky a náklad zůstane stále na Ukrajině.

Po jedenácté hodině vlak přijíždí do Chyrova a vše se najednou ozřejmí. Souprava zastaví, chystáme se vystoupit, ale zůstáváme přikováni i s našimi koly na místě. Do vagonu se v momentě živelně derou desítky lidí, za každou cenu se snaží obsadit nejvýhodnější sedačky, brzy nám – bezmocným vystupujícím – klečí zaklesnuti mezi koly či končetinami a snaží se rychle prošroubovat k volnému prostoru slibujícímu výdělek. Náhle je jasné, proč „naše“ skupina pracovala už za jízdy – šlo o čas a zvýhodněnou pozici.

Po pár minutách nezvladatelné tlačenice a občasného křiku se situace částečně uklidňuje a my konečně můžeme opustit vlak. Nově přistoupivší cestující si naopak svůj vagon užijí nejspíš do sytosti, protože na zpáteční cestu vlak vyrazí zase až večer (zhruba za sedm hodin) a těžce vybojované místo se jen tak nepouští.

Procházíme nádražní budovou. Přesunuli jsme se vlakem o 30 kilometrů, ale připadáme si tu jak v jiném světě. Zchátralé budovy, půlmetrové díry v asfaltu, chladné a odmítavé pohledy v tvářích domorodců, z nichž můžete číst, že život tady asi není žádný med. S naloženými koly a cyklistickou výbavou tu vypadáme jako parta největších exotů.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Mohlo by vás zajímat

Aktuální vydání

V Putinově říšI: jak dnes žijí a myslí RusovéZobrazit články