Proč nemohla být Dana Drábová veřejně sama sebou?

Jeden příběh, který o sobě rádi v Česku vypravujeme, říká, že česká společnost je velmi – nebo alespoň nadstandardně – tolerantní. Nikdo tady přece nevraždí LGBT+ lidi jako na Slovensku, nevyhlašuje LGBT+ free zóny jako v Polsku ani nezakazuje pochody hrdosti.

A vůbec, jsme přece proslaveně ateistická společnost, opakujeme si. Jako by odstup od náboženství automaticky chránil před úzkoprsostí a nesnášenlivostí podobně jako očkování, k němuž ani není třeba další posilující dávka.

Ve srovnání s vyhrocenou situací v okolních zemích je situace v Česku reálně o něco lepší. Když například výzkum Agentury Evropské unie pro základní práva (FRA) zjišťoval detaily o životě LGBT+ lidí, Česko na mapce kontrastuje s ostatními zeměmi V4. Ať už šlo o otázku, zda se bojí dávat veřejně najevo svoji orientaci (třeba tím, že se s partnerem či partnerkou drží za ruce), vyhýbají se určitým místům z obavy před napadením či obtěžováním nebo nesdělují detaily o svém osobním životě.

Ze srovnání s jinými zeměmi, třeba skandinávskými, ovšem vycházíme hůře – a když se výsledky pečlivě proklikáme, narazíme i na data, v nichž se Česko vymyká průměru EU v negativním smyslu. Procento lidí, kteří tvrdí, že o vlastní orientaci či identitě nemluví nikdy s nikým, je u nás nižší než v Polsku či Maďarsku (44 a 42 procent), ale českých 35 procent je vyšší než průměr EU. Méně lidí, než je průměr EU, mluví v Česku o své identitě také v práci nebo před sousedy.