Caroline Shaw: Co když je nejdůležitější složit dobrou písničku?

Má chuť vyzkoušet si v hudbě úplně všechno. Výčet jejích aktivit a spoluprací ohromuje jak šíří, tak zdánlivou nesourodostí. V roce 2013 se stala nejmladší držitelkou Pulitzerovy ceny za hudbu a k tomu pak posbírala ještě pět Grammy. Skládá pro vokální soubory, smyčcové kvartety i orchestry, na kontě má balet i televizní soundtracky, působí v písničkářském indierockovém duu, ale jejích schopností na svých komerčně úspěšných albech využívají třeba i rapper Nas nebo popová hvězda Rosalía.

Její dráha se dá jen velmi obtížně shrnout, natož předvídat, což z Caroline Shaw činí jednu z nejzajímavějších skladatelek současnosti. Když Elena Saavedra Buckley na serveru NPR před lety charakterizovala její tvorbu, trefně poznamenala, že Shaw nejde ani cestou prestižních zakázek pro zavedené instituce, ani se nežene do popu: namísto toho jde vlastní cestou, na níž se rozpíjejí hranice mezi žánry, mezi tím, co je staré a co nové, i mezi skládáním, hraním a zpíváním.

„Všechny ty věci dělám, protože je miluju. Chci se o hudbě naučit co nejvíc a nejlepší způsob je pro mě ten, že ji dělám. Vyrostla jsem v prostředí klasické hudby, kde pořád slýcháte, co je důležité a jak se věci mají dělat. Ale podle mě to jsou blbosti. Člověk si musí klást daleko podstatnější otázky týkající se hudby jako: Proč miluju zrovna tohle?“ ptá se řečnicky Caroline Shaw během videohovoru ze své podkrovní pracovny v domovském Portlandu.

A záhy sama přispěchá s odpovědí. „Nestojím o to být nejslavnější skladatelkou pro orchestry, jako jsou třeba Berlínští filharmonici. Lidé říkají, že to je meta, ale co když je třeba daleko důležitější složit dobrou písničku?“ doplňuje, v čem jí vyhovuje střídání různých hudebních světů: „Beru to tak, že jsem stále ještě mladší – už ne mladá, ale mladší. A vše, co dělám, považuji za zapouštění kořenů. Za dvacet let z nich třeba vyroste něco, o čem nevím, co to bude, ale nemohlo by to vyrůst, kdybych věci dělala jinak a učila se jiným způsobem.“