Nemalovat bankrot na zeď

O schodcích a dluzích ať se mluví, ale raději v souvislostech

Hrozba státním bankrotem se v posledních týdnech stává evergreenem médií. Dramatická výše schodku na nás bafá z titulních stránek i z upoutávek na televizní debaty. Někteří ekonomové – třeba Aleš Michl – si z věštění bankrotu udělali živnost. Není divu. Média potřebují stále jednodušší, vyhrocené příběhy a klipy: černá-bílá, plus-minus, jedna-nula. Když jste dostatečně temný, máte pozornost zajištěnou. Navíc jsou tu mezinárodní souvislosti: Dubaj, Řecko, Island, Maďarsko, Litva… A teď snad my?

Alarmisté
Leckdo má snad dobré, starostlivé úmysly – třeba ministr financí Eduard Janota. Tím, že se o problému bude intenzivně a včas mluvit, tím, že se bude patřičně dramatizovat, dostane se lidem pod kůži a budou pak po politicích žádat řešení. Otázka ovšem je, zda spíše nehrozí opak. Až bude jednou problém s českým státním rozpočtem a dluhem doopravdy vážný, přestanou lidé serióznost situace vnímat, protože už budou z té přemílané apokalypsy úplně otupělí a neteční. Leckdo z alarmistů má pocit, že většina občanů problematiku státního dluhu a schodku vůbec nevnímá, já mám osobně dojem, že se nemluví o ničem jiném.

Ať už ale situaci vnímáme jako vážnou či nikoli, bylo by lepší diskutovat o schodcích a dluzích v kontextu. První upozornění se týká často používaného srovnání mezi dluhem rodiny,…