Osamělé hry

Variace na téma samoty v divadle Alfred ve dvoře začíná bzučením a praskáním špatně připojené elektrické kytary a trhanými, křehkými vzdechy. Přítomnost jediné hráčky na jevišti vzbuzuje napětí. Přípravy trvají dlouho, kdoví, co má za lubem.

Žena v růžových plesových šatech odezpívá skřítkovským hlasem úvodní písničku, odloží kytaru, přejde na jiné místo a začne tančit. S nohama pevně připoutanýma k zemi připomíná smyslné květiny americké malířky Georgie O’Keefové.

Bez nějakého přemostění následuje další číslo. Žena usedá k pracovnímu stolu, na kterém má připraveny různé nástroje na výrobu zvuků. Přemisťuje hejblata z místa na místo, cosi kutí, dotýká se počítače. Na projekčním plátně v pozadí přitom matně, ve vlnách světla a barev, zahlédneme její tvář a detaily předmětů na stole. Tvář osvícená lampičkou, pozorně schýlená nad pracovní desku, vyzařuje přesně to soustředění, které během představení Emily pozvolna pohlcuje i diváky.

Nejsladší volba

Zvuk a obraz na nás sice působí, ale zpočátku jsme přesto frustrováni. Nutkání identifikovat postavu a její příběh je silné. Tomáš Procházka, jeden z autorů sdružených do skupiny Handa Gote research and development, však tvrdí, že se s frustrací počítalo. Schválně prý ubírali a redukovali prvky představení tak, aby v deprivovaném divákovi vznikl podtlak a tím i potřeba dotvořit si celistvý obraz…