Proč jen čtrnáct?

Na sklonku končícího režimu jsem si spočítal, kolik vyprodukoval vysokoškolsky vzdělaných lidí, a potěšil jsem se. I při nejvyšší míře kritičnosti zůstával počet osob vzdělaných tak vysoký, že jsem si byl jist, že v nových časech kvalitní knihy budou vycházet v počtu hojném a nákladech vysokých a že vznikne několik solidních a inteligentních časopisů. Již v únoru 1990 mne vyváděl z bludu Václav Bělohradský, který mne ujistil, že náklad knih klesne, jejich cena stoupne pětkrát (stejně jako u dršťkové polévky) a místo kvalitních časopisů se objeví to, co ještě neznáme – bulvár. Kulturní podoba doby nebude dána počtem vzdělanců, ale tím, k jakému obrazu se ti vzdělanci promění. Inu, měl jsem asi o perspektivách kultury stejně realistickou představu, jako že pravda a láska… dál to znáte.

Na filmu Karamazovi nás bylo v prvním týdnu promítání v sále celkem čtrnáct. Jde o film jistě nestandardní, který proto nemůže konkurovat ani návratu dinosaurů nebo lovcům draků, nemluvě již o debutu Hranice smrti Xaviera Gense, který (jak doporučuje popisek) vyniká nekompromisní brutalitou, neb je v něm zajata a postupně vyvražďována skupina mladých lidí, což vyneslo režisérovi angažmá v Hollywoodu. Naopak česká komedie Taková normální rodinka s milými herci, ale v zásadě o ničem (a „o tom to je!“) debutantovi Hartlovi cestu do Hollywoodu neotevře.

S těmi Karamazovými je to tak: on ten Dostojevskij byl Rusák a potom – kladl obtěžující, totiž vážné otázky. Otázky po příčinách společenského zla, a především – zda je všechno dovoleno. Nás čtrnáct už ví, že nikoliv, ti ostatní budou ještě čekat a hlavně – nadávat. Ostatně jako to dělali i dříve. A přitom po dlouhé době v českém filmu opravdu slyšíme něco důležitého, něco, co by veskrze ateistická společnost, pro niž není boha, a proto je všechno dovoleno, měla slyšet. A taky, jak říká režisér Petr Zelenka, bychom si měli odpovědně položit otázku, zda je inteligent odpovědný za chování blbců, a pokusit se nahlédnout pod pláštík nepochopené demokracie, která umožňuje mnohým politikům více než jen zneužívání moci. Lepšího lékaře v té věci než Dostojevského nikdy nebylo a není. A tak se sám sebe ptám, kde jsou ti studenti, učitelé, rozmanití doktoři, Ph. D. a vzdělanci vůbec? Vždyť oni by o své odpovědnosti měli vědět víc, než co si přečtou ve svém oblíbeném deníku. Mají totiž té kulturní absence již jaksi přespříliš.

Autor je sociolog, od května je novým přispěvatelem této rubriky.