Nechcete nás, nevadí

Prosím, posaďte se, řekla mi paní v tramvaji a vstala. Byla tak stará jako já nebo mladší. Co ji přimělo, aby mne pouštěla sednout? Zeptala jsem se jí. Upadla do rozpaků a hleděla si vsedě na špičky bot. Chtěla jsem jí říci, paní, hlavu vzhůru! Ale netroufala jsem si. Jen jsem si říkala, že taková žena se nehodí do politiky.

Ale jaká se tam hodí? Rozhlížela jsem se po dvaadvacítce: pár hezkých dívek, pár žen, které dávaly najevo, že si umějí vydělat. Pár starých dam, a nenáročných žen, které zpravidla vydrží nejvíc. Možná měla některá talent stát se ministryní, ale ten se neprojevil. To jsme my, ženy české. Buď jsme zkřísnuté životem, nebo tak mladé, že nás politika otravuje, či tak staré, že už na ni nemáme sil. Anebo úspěšně pracujeme samy pro sebe a nezajímá nás. Měli by nás nechat všechny vystoupit a říci: Holky, přidejte se, česká politika se bez vás už dneska dělat nedá. Ale kdo by to měl udělat?

Teorie, proč má Česko skoro nejméně žen v politice v Evropě, vlastně nic nevysvětlují. Protože se nám nechce, protože nám v tom brání zakomplexovaní muži, protože máme děti. To je všechno pravda. Ale podstata nechuti Češek k politice leží jistě ve spokojenosti s mírou místní emancipace. Nám Češkám se nechce o místo v politice bojovat, protože nepotřebujeme pro sebe nic měnit.

Československo zavedlo jako jedna z prvních zemí v Evropě volební právo žen. Těch pár před- a poválečných politických aktivistek byly velké osobnosti, ale skončily v koncentrácích, v komunistických věznicích, na popravištích. Na jejich hrobech vyrostlo ošidné „osvobození žen“, které vymysleli komunisté. Ženy se s pracovní povinností vyrovnávaly hanebně i čestně, ale rozhodně naplno: po listopadu ‘89 si všechny připadaly rovnoprávné a svobodné.

Proč má katolické Španělsko a Irsko tolik žen v politice? Jednak jistě proto, že umějí svou práci, ale to by nestačilo k tomu, aby změnily politiku z pánského klubu v občanskou záležitost. Tyhle ženy jsou dcery matek, kterým společnost upírala rovnost. Vědí, že se nestačí dohadovat o rovnoprávnost v rodině. Pamatují zákony, které ženy a menšiny zásadně diskriminovaly.

Přemýšlím, od čeho se chceme distancovat a co chceme změnit my Češky. Co by nám stálo za to, abychom bojovaly s místním stranickým machismem. Asi celkem nic. Jsme spokojené s tím, co je. Jinak bychom přece tak často neříkaly, když nás vyhodí či nepodpoří: No a co. Vždyť můžu dělat i něco jiného.