Osmašedesátníci otevřeně debatují

Jacques Rupnik

(1950) je francouzský politolog a novinář narozený v Praze. Vystudoval Sorbonnu a Harvard, byl redaktorem BBC, v současnosti je ředitelem výzkumu na Fondation des Sciences politiques v Paříži a přednáší na světových univerzitách. Je autorem řady knih.

Ve Francii se o osvobozujícím (vzpoura proti konzervativnímu gaulisticko-komunistickému statu quo) či zhoubném (podlomení tradičních hodnot) odkazu roku 1968 debatuje s o to větším elánem, že se k pamětníkům přidává mladá generace podrážděná antiosmašedesátnickými výroky prezidenta Sarkozyho. V Polsku se poprvé od roku 1968 otevřeně diskutuje o antisemitské kampani, kterou rozpoutalo stranické vedení proti vůdcům studentského hnutí ve snaze otevřeně použít nacionalismus pro legitimizaci komunistického vedení.

V Praze po dvacetiletém zapomnění či zanevření vznikají podmínky pro nové pohledy na nedávné dějiny. Literárky otiskly slavnou debatu Kundera–Havel z roku 1968, na kterou už navázalo tucet dalších příspěvků, zatímco Ústav pro soudobé dějiny pořádá konference snažící se zařadit rok 1968 do souvislosti s ostatními dějinnými osmičkami.

Osmašedesátý byl významnou křižovatkou evropských dějin, pokusem o zpochybnění domácího i mezinárodního statu quo rozděleného kontinentu. Odtud snaha mnohých pozorovatelů na Západě klást důraz na paralely a někdy opomíjet podstatné rozdíly. Podobnosti tohoto momentu „globálního vzrušení“ souvisely především s generační vzpourou mládeže podobného vzhledu (džíny a dlouhé vlasy) narozené po válce, se zájmem o stejnou hudbu a se sdílenou nedůvěrou v politický establishment. A neúspěch těchto hnutí měl potvrdit pocit sounáležitosti poražených utopií.

Cenná prohra

S odstupem času se rozdíly jeví jako podstatnější a mají význam pro pochopení některých pozdějších nedorozumění mezi západní a středo-východní Evropou. První rozdíl se týkal slovníku a myšlenkové orientace.

Západní levicová kritika „konzumní společnosti“ či formální demokracie se zdála pošetilá těm, kteří dvacet let budování socialismu spojovali s bojem ve frontách na maso a viděli v pražském jaru konečně možnost vrátit se k základním občanským svobodám. „Třetí cesta“ mezi kapitalismem a socialismem, kterou v podstatě nabízel Ota Šik, byla zároveň snahou o překonání ideologických a hospodářských dělítek v Evropě, zatímco pro protestní hnutí na Západě bylo slovo Evropa spojováno s kritikou kolonialismu a „společného trhu“. Milan Kundera vystihl ten rozdíl slovy: „Pařížský květen byl výbuchem revolučního lyrismu, zatímco pražské jaro bylo výbuchem postrevoluční skepse.“

Hlavní rozdíl byl ovšem v tom, co následovalo: v Praze bylo dědictví pražského jara důsledně likvidováno normalizací, zatímco v Paříži se dědictví května přeneslo do celé společnosti v podobě liberalizace mravů, společenských hierarchií a kulturního života. Čeští osmašedesátníci zaplatili za iluze jednoho jara normalizační daň, ze které se dlouze vzpamatovávali. V Paříži se naopak stali mimořádně vlivní v kulturně-politických elitách a médiích. Slovy Daniela Cohn-Bendita (bývalého studentského předáka, dnes zeleného europoslance): „Vyhráli jsme kulturně a společensky a naštěstí (!) jsme prohráli politicky.“