Účet a šifrovací tabulky, prosím

I v Česku budou možná jednou zákazníci vědět, za co při obědě utratili své peníze.

„Účty píšeme ručně odjakživa a nikdo si na to ještě nestěžoval,“ prohodí vousatý číšník z pražské restaurace Velryba a otočí se zpátky k hostům na baru. Není důvod mu nevěřit, obecně to ale s placením v českých lokálech příliš růžové není. Podle České obchodní inspekce vyvázla při loňských kontrolách bez poskvrnky jen asi polovina restaurací a podezřelá čísla na rukou psaných šmírácích nebyla mezi prohřešky žádnou výjimkou.

To dilema, co potom následuje, zažil téměř každý, kdo běžnou českou restauraci někdy navštívil: mám chtít po nevrlém číšníkovi vysvětlení nesrozumitelných čísel, nebo to vzdát, zaplatit a rezignovaně odejít?

Každému, kdo nezná taje kultury českého pohostinství, to vlastně musí připadat jako záhada: proč v každém krámě, kde nechám třeba jen pár drobných, dostanu účet, který se málem nevejde do peněženky, a v restauraci ani po obědě za několik set korun nic? Přesněji řečeno kus papíru s klikyháky, který je úplným výsměchem tomu, co by splňovalo představy o moderní ochraně spotřebitelů.

Co s tím? Jeden recept proti hospodskému okrádání a kamuflování účtů řeší politici už skoro devět let a říká se mu povinné zavedení registračních pokladen. Ty dnes v Česku povinné nejsou, obchody, hospody či taxikáři jen musí na požádání předložit daňový doklad. Téměř všichni to řeší účtem z kasy, jen v restauracích a hospodách se píše…