Klimatická svoboda

V Listině základních práv a svobod by měl být zakotven paragraf o tom, že každý člověk má právo na takové klima, jaké si sám vybere. Nejvhodnější národní klima by se určovalo hlasováním. Lobbování nátlakových skupin by bylo omezeno zvláštní vyhláškou a o regionální přeshraniční klima by bylo nutné žádat v Bruselu. Některé skupiny obyvatelstva, např. průmyslníci, by mohly být osvobozeny od skleníkového jevu.

Co je na této představě nesmyslného? Přece to, že osobní svoboda je do určité míry dosažitelná vyjednáváním v rámci sociálního systému, ale stejný postup nevede k žádnému výsledku v rámci přírodního systému. Nemůžeme mít svobodu od gravitace nebo od zimy, a dokonce ani nemůžeme z kalendáře vypustit třeba pochmurný listopad.

Pojďme se tedy vážněji zamyslet nad otázkou. Co je ohroženo víc: klima, nebo naše svoboda?

Potkat skutečného ekoteroristu je svátek. Takoví lidé v přírodě téměř neexistují anebo se vyskytují téměř výhradně v televizním zpravodajství. Většina ekologů jsou vcelku tišší, i když někdy dost zatvrzelí lidé. Pokud projdou životním stadiem přivazování se ke stromu, rychle z něho vyrůstají a odcházejí buď k jiným radikálům, nebo pochopí, že se státní správou se dá bojovat jen jejími zbraněmi, a stávají se znalci zákonů a předpisů, tedy určitým druhem úředníků. Je to smutný konec bouřliváků, ale má to logiku.

Co se týče těch ekologických špiček, které si mohou dělat nějaké mocenské ambice, je z teroristického pohledu situace stejně tristní. Nezdá se mi, že by Martin Bursík potají připravoval internační tábory pro příliš liberální ekonomy, podobně ani Vojtěch Kotecký z Hnutí Duha nemá v garáži (kdo ví, jestli má vůbec garáž!) dílnu na výrobu Molotovových koktejlů a Jakub Patočka určitě neumí za sedm vteřin rozložit a složit samopal. S takovými lidmi by revoluci nedělal ani Trockij. Je-li někdo v této zemi zcela nepřipraven totalitně vládnout, pak to jsou zemědělci, kominíci a ekologové. Znám je.

Jiná věc je ta, že klimatické změny vzbuzují strach, a kde je strach, tam se objevuje potřeba silné ruky. Ekologická hnutí jsou optimální pro ty podivné, mocensky založené politiky, kteří se „nevejdou“ do běžných stran. Tito lidé téměř nikdy nemají ekologické vzdělání, ale častěji pocházejí z těch oborů, kde se již z definice jedná o moc, například z okrajových ekonomů, místních správ či radikálních hnutí. Za normálních okolností nejsou téměř vidět, ale vynořují se v dobách zmatků a krizí. Ano, skutečně v období nějakého sociálního varu, který může být roznícen změnami v přírodních, ale častěji sociálních a ekonomických systémech, se pravidelně objevují populističtí demagogové, kteří ohrožují naši svobodu.

Co se týče klimatu, můžeme se rozhodnout, že v obavě o politickou svobodu nebudeme raději dělat nic. Můžeme se ujišťovat, že nicnedělání nás ochraňuje před ekologickou totalitou, a dokonce můžeme mít pravdu. Na druhou stranu, pokud klimatické změny skutečně přicházejí, nejspíš se octneme v nějakém druhu klimatické nesvobody. Začne to tak, že nebudeme moct zalévat zahrádku, pak jako v Portugalsku či Španělsku poteče voda sotva pár hodin denně, a nakonec se dopočítáme jako ve Francii, že vlna veder urychlila smrt víc než deseti tisíc lidí. Každodenní cesta do práce se na horkých silnicích stane utrpením a vlaky budou mít zpoždění, protože se budou kroutit koleje.

Pod pojmem svoboda obvykle rozumíme to, že můžeme říct svůj názor, že nejsme pronásledováni za politickou či náboženskou příslušnost a že nejsme nadměrně vykořisťováni. Co když ale ke svobodě v našich zeměpisných šířkách také patří možnost dát si ráno sprchu anebo prožít léto, které je sice teplé, ale ne úplně horké, a zimu, která sice člověka trochu štve, ale taky, když napadne čerstvý sníh, docela těší? K mému pojetí svobody patří i to, že každé jaro rozkvétají vstavače a přilétají vlaštovky a rorýsi. Na otázku, zda je víc ohroženo klima, nebo naše svoboda, musím odpovědět, že tím, že je ohroženo klima, je bohužel ohrožena i naše svoboda.

Příští týden píše Erika Hníková.