Zapaříme, potěšíme

Proč český film nemá rád silné větry.

V polském filmu Óda na radost se mladá dívka vrací z práce v Anglii domů do uhelného pohraničí. Dá matce tvrdě vydělané peníze, protože ví, že je jejím životním snem zřídit si kadeřnický salon. Matka si ho zařídí, ale chudým báňským regionem zalomcují nepokoje. Rozlícení horníci salon rozmlátí. Je mezi nimi i dívčin otec. Ze situací ve filmu režisérky Anny Kazejak-Dawidové mrazí v zádech, zrovna tak jako z vítězného snímku letošního festivalu v Cannes, díla rumunského režiséra Cristiana Mungia 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny o nelegální interrupci, vykonané na mladičké dívce v hotelovém pokoji v posledních letech socialistického Rumunska.

V českém filmu Pusinky, který nedávno zvítězil na festivalu Finále Plzeň, si tři dívky naplánují prázdninovou cestu do Holandska, kde chtějí pracovat na farmě. Jejich krédo zní: „Popovezem, zapaříme.“ Režisérka Karin Babinská si v Pusinkách mrazivé pocity nechce připustit, chce jen potěšit, popovézt, zapařit. Její hrdinky prožívají drobná příkoří dozrávání (ukáže se, že jedna z dívek je lesbička), ale v zásadě jsou v pohodě, tak jako ostatně většina hrdinů českých filmů. V hezké české kotlině mrazivé pocity z dnešního světa prostě neexistují.

Červené světlo

Slogan „Popovezem, zapaříme“ by se mohl stát krédem našeho současného filmu. Jeho hrdinové zůstávají za větrem i v situacích, kdy v jiných zemích už teče krev. Mnohé polské,…