Mimochodem

„Přísahám, že jsem ten prošlý pas někde ztratila,“ prohlásila jsem na Obecním úřadě. Paní se chápavě usmála, vydala mi nový doklad a dala mi podepsat prohlášení. Bylo jí jasné, že lžu a že nejsem první: v propadlém pase mám totiž platné americké vízum, a proto si ho chci nechat. Teoreticky ho můžu předložit při vstupu do USA. Prakticky ovšem riskuji nepříjemnosti a vrácení, protože v Česku dva pasy mít nesmím. Jsou dobrodruzi, kteří to risknou. Jenže mně se nakonec nechce ani riskovat, ani znovu žádat, předkládat daňové přiznání a dávat záruky, že v Americe nezůstanu. Tak se na to platné vízum občas podívám, vzpomínám na New York a je mi upřímně líto blednoucích českých sympatií vůči USA.

Byly doby, kdy každý chtěl být Američan, přestože tam nikdy nebyl. Generace Čechů trávily večery s Hlasem Ameriky a Svobodnou Evropou a s tím, že Amerika má mnoho podob, si hlavu nelámaly: Reagan, Frank Zappa, Ginsberg a Woody Allen, to všechno dohromady byl jediný sen o svobodě. Až do roku 2001 to tak zůstalo, jelikož získat vízum většinou nebyl problém. A pak, před invazí do Iráku, jsem potkala mladičké demonstranty kráčející k americké ambasádě. V čele nesli nápis: Pryč s americkým imperialismem! Ten rudý transparent jsem si pamatovala z prvomájových průvodů, i ptala jsem se: „Děti, kde jste ho našly?“Ale nikdo mi neodpověděl a napadlo mě tedy, že jim ho někdo dal. Jejich světonázor mohla upravit jediná věc: cesta do Ameriky a pochopení, jak obrovskou mentální energii přes všechny problémy Amerika představuje. Jenže už na první pohled bylo jasné, že nikdo z nich by nesplnil vízová kritéria. V té době udílení víz silně přituhlo a během dalších tří let jsme se změnili i my: bohatnoucí Češi získali sebevědomí, už se nemíní ve frontách doprošovat, zda někam smějí, a nechce se jim ani odhalovat stav svých financí. Radši jedou jinam. Obraz Ameriky se tak pomalu obrací a ze země svobody se stává nečitelná a mírně nepřátelská velmoc. Na rozdíl od západní Evropy přitom u nás ani tak nejde o Irák jako o ta víza. Milí američtí diplomati a kongresmani! Nekoukejte jen do svých počítačů a na formuláře, koukejte taky kolem sebe a zvažte, co má cenu. Možná všichni ti odmítnutí nesplňovali vaše vízová kritéria na sto procent, ale byli to v naprosté většině lidé, kteří věřili v pozitivní Ameriku. Možná tam načerno mohli umýt talíře v hospodě nebo načesat hrušky a vám se podařilo tomu zabránit. Ale to je zanedbatelná škoda ve srovnání s tím, že ztrácíte sympatie nastupující generace ve střední Evropě. Ta si totiž vaši podporu v těžkých dobách už nepamatuje. A pokud jde o terorismus a vaše obavy, buďme upřímní: Evropa je stejně ohrožená jako vy a kolik nebezpečných lidí nosí v kapse bezvízový evropský pas, nikdo nespočítá. Myslím, že svůj starý pas s vízem asi zahodím. Nechci už do Ameriky jet na vízum. Nechci se podílet na historickém omylu, který vyrábíte.

Autorka je spisovatelka.