Japonci už vědí, kdo otrávil rybáře

Někdy v polovině padesátých let si obyvatelé města kolem jistého zálivu na západě japonského ostrova Kjúšú začali všímat nezvyklého jevu. Tu a tam se některá místní kočka přestala chovat normálně a v křečích a divokých pohybech připomínajících podivný tanec často skončila život utonutím v přístavu. Lidé jevu dali přezdívku „nemoc tančících koček“, ale příliš pozdě si uvědomili, že se podobné příznaky vyskytují mezi jejich příbuznými a sousedy. Někteří ztráceli rovnováhu či vládu nad svými pohyby, někteří upadali do transu či přestávali vidět. V tu chvíli ještě nikdo netušil, že jméno města Minamata se stane technickým názvem pro následky jednoho z nejdramatičtějších průmyslových ekologických zamoření dvacátého století, natož že historie uznání nároků obětí syndromu Minamata se nějak uzavře až o půlstoletí později, 15. října 2004, výrokem japonského Nejvyššího soudu.

Tajit, tajit, tajit

„Vážně uznali, že stát nese odpovědnost? Tomu nemůžu uvěřit!“ reagoval ještě v soudní síni profesor Džun Ui. Právě on před více než 40 lety objevil důkazy o tom, že chemický podnik Čisso zatajil výsledky vlastních výzkumů, které potvrdily, že odpadní vody z jeho výrobních provozů vypouštěné přímo do minamatského zálivu vyvolaly u pokusných koček přesně tytéž symptomy.

Příběh ale začal o mnoho let dříve, když v zastrčené rybářské lokalitě vybudovala chemická společnost…