David Mervart

TOMÁŠ SEDLÁČEK

Japonská velkoměsta mají nepochybně své bezprizorné, ztroskotané a asociální existence, ale až dosud se v nich nevytvořily deklasované chudinské čtvrti.

Japonská vládnoucí strana prohrála volby po padesáti letech téměř nepřetržité vlády.

V 10.13 ráno mne budí jeden pěkný otřes, několik dalších následuje. Japonsko ví, na čem je. Leží na tektonické linii čtyř geologických desek podsunujících se jedna pod druhou a jedna proti druhé.

Měla to být zpráva, která ohromí svět. Ve skutečnosti vládne spíše znejistění. Severní Korea se začlenila do jaderného klubu.

Japonská císařská dynastie se konečně dočkala mužského následníka. Škoda jen, že se tím odsunuje zásadní modernizační debata.

Budím se na ostrově, v hodinu, k jaké bych se raději nehlásil, neboť nikdo v běžném civilním povolání by mi ji neodpustil.

Zavřela se opona za posledním řádným zasedáním parlamentu v éře Džuničiró Koizumiho. To je významný moment, vždyť premiér se symbolicky zapsal jako osobnost vyvolávající zájem právě svými mediálně vděčnými odpověďmi na interpelace a diskusními souboji, nově zavedenými po britském způsobu.

Japonsko si oddechlo, když dorazila zpráva o propuštění tří jeho občanů zadržovaných v Iráku. Země byla daleka toho, aby ji únos těchto osob sjednotil. V ulicích propukly demonstrace tvrdě kritizující premiéra Džuničira Koizumiho za to, že vyslal do Iráku kontingent o síle 550 mužů, přestože pacifistická ústava, sepsaná po druhé světové válce, takový krok neumožňuje. Navíc únosci tvrdili, že zajaté zaživa upálí, pokud Tokio jednotky nestáhne. Rodiny některých zadržovaných apelovaly, ať vláda tomuto požadavku vyhoví. Ale Koizumi necouvl.