Krásné je jíst

Jsou prázdniny a sto třicet tisíc Čechů se stejně jako loni chystá na dovolenou do Francie. Kromě Eiffelovy věže, Elysejských polí, Bretaně či Riviéry je sem láká nezaměnitelná francouzská kuchyně. V životě celého národa hraje tak významnou a samozřejmou roli, že je pro cizince někdy těžké říci, jestli se Francouzi nenarodili jenom proto, aby jedli a pili.

Řekni mi, co jíš

Přecpaná souprava pařížského metra zůstane stát u nástupiště i po signálu oznamujícím odjezd. Po několika hluchých minutách řidič otevře dveře a omluví se za zdržení, zapříčiněné technickými problémy na trase. Chvilku se nic neděje. Pak se opět ozve hlas strojvedoucího: „Nečekanou pauzu bych rád vyplnil receptem králíka na hořčici, jak ho připravuje moje tchyně.“ Vagon vybuchne smíchy. A vzápětí už se v reproduktorech krájí cibule, špek a smaží králičí maso. „Tak to není, nejdřív se přidává hořčice a trochu bílého a teprve potom estragon!“ přerušují výklad zasvěcené výkřiky a celý vagon má o téma postaráno. Podobnou scénu nelze zažít v žádné jiné zemi na světě než ve Francii. Francouzi milují dobré jídlo a pití a oproti jiným národům dokáží o gastronomii se zápalem klábosit dlouhé hodiny, bez ohledu na to, zda se mezi sebou baví penzistky, přetažení manažeři anebo alternativní mládež z uměleckých škol. Chuťové požitky ovlivňují jejich myšlení a postoj k životu do té míry, že se staly součástí národní identity, francouzské „výjimečnosti“. A byť jejich chování často modeluje…