Euro jako almužna

Za necelý rok, 17. února 2002, má v jedenácti zemích Evropské měnové unie - v tzv. eurozóně či eurolandu - začít fyzicky obíhat euro. Z původně ekonomického a politického problému se začíná stávat problém spíše praktický, ba psychologický. Už dnes euro funguje více než virtuálně. Údaje na výplatních páskách či účtech za energii se vypisují v eurech (cifry v dosavadních národních měnách se objevují jen drobným písmem na okraji) a mnohý Západoevropan si řekne: „Hrome, to jsme letos v zimě moc neprotopili.“ Pak mu ovšem dojde realita kurzového přepočtu. Vlády přitom - přes veškeré snahy a mohutné investice do osvětových kampaní - narážejí na staré stereotypy. A nejde jen o Italy, kteří si budou po dvou generacích odvykat od milionů a zvykat na jednotky a drobné. Například i mnozí francouzští důchodci téměř čtyřicet let po měnové reformě dosud počítají ve starých francích (což je tisícinásobek dnešního nominálu). Státním úřadům tudíž není co závidět: Jak mají přesvědčit francouzské důchodce, že budou-li brát od příštího února penzi v nominální hodnotě 6,6krát nižší než dosud, nic na tom netratí? Na své si přijdou i hostinští: Kolik z nich bude po kurzovém přepočtu zaokrouhlovat dolů? A zcela zvláštní kapitolu tvoří žebráci. Almužny se totiž nebudou zaokrouhlovat v procentech, ale v řádu desítek procent, a to nahoru či dolů. Záleží na tom, ve kterém státě dotyčný žije. Pro názornou představu jsme se obrátili na občany některých zemí eurozóny, respektive lidi důvěrně…