Tvorba nebo arogance?

Architekt Zdeněk Zavřel (1943), někdejší absolvent pražské Techniky a legendární Školky libereckého SIALu, pracoval několik let v ateliéru arch.Karla Hubáčka. V roce 1978 odešel do Holandska, kde založil společný ateliér s architektem Bakemou. Nyní má vlastní studio. Po dvanácti letech přijel do Prahy.

Jak na tebe zapůsobilo Československo po tak dlouhé době?

Jsem tu vlastně potřetí. V prosinci jsem byl na Valné hromadě architektů, ale to bylo jen na chvíli a letěl jsem letadlem. Pak jsem s celou rodinou přijel na vánoce. Jeli jsme autem a viděli krajinu, a to pro nás byl těžký otřes: rozmlácená města až do Plzně, která vypadala jako po bombardování. I do Prahy jsme vjeli nějak z nesprávného konce… Pořádně se to tu zhoršilo za dobu, co jsme tu nebyli. Teď v létě to vypadá líp.

Když přijede turista do Prahy, vidí především historické centrum, které je opravené.

To na mne nikdy nedělalo dojem. Nádherná konzerva. Ale život města vlastně začíná až za ní. „Neturistická“ oblast města mě zajímá především. První věc, kterou jsem viděl po návratu, byla dostavba u Národního divadla. Ten barák, to je prostě horor, jinak se to nedá říct. Pak ta televizní věž… Člověk si uvědomí, jak je Praha kompaktní a jak tyhle nové solitery, které se snaží od města oprostit a udělat si místo, jsou vlastně směšné. Jak nádherné jsou naopak domy, které na Prahu reagují a které se svým způsobem do města zařadí. Myslím třeba…