Švédsko poslalo muže na mateřskou a dalo světu novou definici otce

V únoru 2009 jsem se posadila s hrnkem kávy za stůl v kuchyni v domě na okraji švédského Stockholmu a pozorovala jednoduchou scénu z rodinného života. Osmatřicetiletý Claes Johansson vařil kávu a krájel domácí koláč a u toho utěšil a nakrmil svoji desetiměsíční dcerku Floru, o kterou se staral na otcovské. Byl to každodenní výjev, přesto jsem si připadala jako ve filmových Samotářích, kde skupina japonských turistů zaujatě sleduje jim kulturně cizí scénu – českou rodinu večeřící svíčkovou. Což nakonec nebylo daleko od pravdy, protože společně se mnou tam kávu popíjely novinářské kolegyně z několika dalších zemí včetně Francie či Lotyšska – a návštěva byla součástí novinářské cesty organizované švédskou vládou. 

Byla to hodně „umělá“ situace. Ale byl to i účinný způsob, jak představit jeden z nejvýraznějších kroků švédské rodinné politiky, který od té doby převzala řada evropských zemí. Tedy nastavení systému státní podpory tak, aby se do péče více zapojovali otcové. Přestože ani ve Švédsku nebyla původně tato politika jednoznačně přijímaná, za pár desítek let se normy otočily. Kromě toho, že se zcela proměnila definice otcovství, jednoduché opatření si připsalo pozitivní vliv na stabilitu manželství, ochotu lidí mít děti nebo švédský trh práce, který je díky tomu férovější než ve většině zemí EU. 

Příliš maskulinní

Nový švédský otec se začal rodit v polovině sedmdesátých let, kdy tehdejší vláda Olofa Palmeho uvolnila pravidla rodičovské „dovolené“ tak, aby se sami rodiče rozhodli, kdo z nich s potomkem zůstane doma, a o péči se podělili (toto pravidlo bylo v Česku zavedeno v roce 2001, do té doby neměli muži v Česku zákonný nárok rodičovskou čerpat).