Každý novinář má velký sen, můj byl zkusit tu dívku najít

Když jsem tu slavnou fotku Jana Lukase s názvem Před transportem před šesti lety uviděl poprvé, nemohl jsem se od ní odtrhnout. Na snímku je mladá dívka v zimním kabátě v jakémsi pokoji. Je pečlivě oblečená i učesaná. Stojí u dveří vedle almary a dívá se trochu stranou.

Do popředí přitom vystupují zdánlivé drobnosti: její židovská hvězda na klopě a identifikační číslo 671 na obdélníkové cedulce. Na hlavě má pletenou čepičku, jejíž provázek se zachytil mimoděk na uchu. Dívka má posmutnělý výraz, ale až do posledních vteřin si neuvědomovala osudovost té chvíle - tedy že za několik hodin skončí s rodiči v transportu do Terezína, a ještě později do Osvětimi.

Každý novinář má nějaký svůj velký sen, můj byl zkusit tu dívku najít. Zjistit, co následovalo po zmáčknutí fotoaparátu. Žije ještě? A pokud ano, jak se jí podařilo přežít? Jak dnes asi vypadá? Po čase se mi podařilo přes dceru fotografa Lukase objevit Vendulku Voglovou v USA. Ale to nejtěžší bylo teprve přede mnou. Přesvědčit ji, aby vyprávěla. „Fotografie je natolik silná, že ji není třeba vysvětlovat,“ napsala mi žena, která se po svatbě přejmenovala na paní Old.

Když před čtrnácti lety otvíralo ve Washingtonu své brány Muzeum holokaustu, vešla v širší známost i její tvář. Památník totiž použil Lukasovu fotografii do svých reklamních brožur a tak ji proslavil. Sama však známá být nechtěla. Měla pravdu.

Nicméně mi to nedalo a čas od času jsem jí znovu a znovu kontaktoval, hlavně když jsem jel do Ameriky. Vždy ale přišlo stejné odmítnutí; nesmírně vřele napsané, ale jasné. Letos jsem paní Old poprvé nekontaktoval dopředu. Rozhodl jsem se zariskovat a přijel jsem za ní přímo domů. Vždycky jsem byl hluboce přesvědčený, že právě její vzpomínky by měly zaznít v dnešní době, kdy se opět temno dere na povrch.

Zpočátku to opět vypadalo na nepořízenou. To odpoledne, kdy jsem vystoupil u jejích dveří, nebyla paní Old doma a já jsem se zklamaně vrátil do hotelu. Věděl jsem, že si moc nepřeje, abych ji volal napřímo, a několik hodin jsem s tím dilematem zápasil.

Zvítězil ve mně novinář, nakonec jsem její číslo vytočil. Byla to poslední šance, za dva dny jsem z města musel odjet. Ten večer telefon nejenže zvedla, ale k mému překvapení mě druhý den pozvala k sobě. Mluvili jsme spolu celé odpoledne a výsledek můžete najít v aktuálním Respektu – je to příběh fotografie, která později udělala z dvanáctiletého děvčete symbol největší hrůzy planety, a přitom nemusela vůbec vzniknout.

To platí i o tomto článku. Američané říkají Timing is everything (Důležité je správné načasování). Měl jsem štěstí, paní Old v té době sama pocítila, že jen fotka nestačí. Že ji musí doplnit slovy. „Nepatřila jsem k těm, kteří o tom vyprávějí,“ říká. „Možná to byla chyba, ale mým dětem, které vyrůstaly tady, na jiném kontinentě, by to znělo nepochopitelně. Teď jsou z nich vzdělaní lidé, je na to tedy správný čas.“ A nejen pro své děti, ale pro všechny, kdo chtějí (a měli by chtít) vědět, jaké hrůzy musela její generace prožít.

Díky, paní Vendulko.