Kritici zjeveného dobra

Tak často jako 24. března 2009 telefony na některých českých ministerstvech nebo velvyslanectvích snad ještě nezvonily. A lidé se chodili ptát i osobně. „Musela jsem kolegům vysvětlovat, že jsme nezbankrotovali jako stát nebo že nenastal státní převrat,“ vzpomíná jedna česká diplomatka na nevěřícné dotazy svých protějšků z ostatních zemí Evropské unie.

Toho dne, tedy téměř přesně před 10 lety, padla uprostřed českého předsednictví EU vláda Mirka Topolánka. Ostatní státy Unie nejdřív vůbec nerozuměly tomu, co se děje. Prostě nedokázaly pochopit, že v Česku neexistuje něco jako shoda na základním státním zájmu.

Tento příběh je pro patnáctileté české členství v EU příznačný. Občas jsme se dokázali vzchopit k docela dobrým výkonům, abychom je záhy poslali do zapomnění svými vlastními chybami. Blamáž během českého předsednictví je tím nejznámějším příkladem.

Vůbec nejde o to, jestli někomu byla Topolánkova vláda sympatická, nebo ne. Podstata je jinde: to, aby Topolánek a spol. tehdy (uprostřed nejhlubší hospodářské krize od druhé světové války!) zvládli před celou Evropou demonstrovat, že Češi jsou schopni předsedat všem ostatním členským státům, bylo v zájmu celé země. Česká politika ale prokázala svou malost. „Po pádu vlády nás ostatní státy obcházely obloukem a už chodily rovnou za Švédy, kteří nás měli v předsednictví za pár měsíců vystřídat. Už jsme nikoho nezajímali,“ říká zmiňovaná diplomatka.

Evropě to osladíme, chacha

Práce na tom, aby Česko v rámci…