Anonymní hrozby

V době diskusí o kolektivní vině a odpovědnosti za vývoj posledních čtyřiceti let poskytuje tento na první pohled okrajový příspěvek J. Holého výstižnou charakteristiku dnešního postoje komunistů. Autor totiž položil následující otázku: „Proč lidé začali takovéto dopisy našim nejpopulárnějším hercům a také zpěvákům vůbec psát?“ A vzápětí odpovídá: „Nejspíš jde o to, že anonym je člověk schopen poslat jinému člověku také v okamžiku, kdy se jím cítí být opuštěn, zrazen, oklamán, uvržen do stavu bezradnosti.“

Je-li někdo opuštěn, zrazen, oklamán a bezradný, má potřebu se svěřit, podělit se o svou bolest, komunikovat s podobně postiženými nebo i s domnělými viníky, aby se mohl se svým stavem vyrovnat. Naproti tomu anonym právě svou anonymitou komunikaci vylučuje, je pouze cíleným útokem na bezbranný objekt, prostou hrozbou. „Jaký zmatek to muselo v myslích lidí vyvolat!“ – zdůvodňuje Josef Holý anonymní reakce po pádu totality. Ale že se stejní občané projevovali stejným způsobem již v létě po petici Několik vět a v zimě po Palachově týdnu, kdy se rozhodně nemuseli cítit zrazeni a opuštěni, ho zřejmě neznepokojuje.

O jejich myšlenkových pochodech napoví spíše forma projevu než prostý fakt anonymity. Více než bezbranné připomínají zbabělce zahnané do kouta, kteří instinktivně cítí, že jim zvoní hrana a instinktivně koušou kolem sebe: vyhrožují šibenicemi, milicionáři nebo jen dělnickými fackami. „Ty chartistická svině! Už si pomalu vybírej strom, na kterým budeš viset!…