Byl to nejlepší rok v dějinách Evropy

Co se vám vybaví, když se řekne rok 1989? Událost, projev, emoce? A je vůbec možné vybrat jen jednu věc?

Je nemožné vybrat jen jednu věc, protože to byl nejlepší a nejintenzivnější rok mého života. A nebylo by to ani fér, protože všechny události – ať k nim došlo v Polsku, Maďarsku, Československu nebo východním Německu – byly zcela mimořádným zážitkem. Jednu událost si ale neustále připomínám, a to nejméně jednou týdně. A to když na Václavském náměstí tisíce lidí vytáhly z kapes klíče a začaly jimi cinkat. Znělo to jako čínská zvonkohra. Stalo se z toho mezitím trochu klišé, ale co mě na tom okamžiku vždy zajímalo, byl fakt, že nikdo neví, koho to napadlo jako prvního. Pozornost je odvedena od Václava Havla, Lecha Wałęsy a jiných velkých osobností té doby a upíná se k neznámému občanovi.

Jakou roli sehrála v událostech roku 1989 špatná ekonomická situace Sovětského svazu a dalších zemí východního bloku?

Ekonomika byla zjevně velmi důležitá, ale nebyla rozhodující. Je velkou chybou přemýšlet o komunistických státech jako o bankrotujících. Bankrotují firmy, nikoli impéria, která mají jaderné zbraně. I kdyby byly ekonomiky středoevropských a východoevropských států v mnohem horším stavu, než tehdy byly, Sovětský svaz – pokud by se tak rozhodlo tamní vedení – je pořád mohl podržet. A pořád bychom měli železnou oponu a my dva bychom spolu nevedli tento rozhovor. Dnes je ekonomika stejně důležitým zdrojem populismu jako jeho kulturní rozměr. Celý Západ, včetně Česka a Slovenska, se kolem roku 2000 dostal do stavu určité samolibosti a sebeuspokojení – mysleli jsme si, že historie se odehrává tak, jak si přejeme. A v roce 2008 jsme narazili do zdi. Některé problémy, s nimiž se dnes potýkáme, jsou výsledkem arogance západního demokratického kapitalismu.

Byla chyba, že se postkomunistické země vydaly neoliberální cestou? Socioekonomické důsledky krize roku 2008 na ně dopadly v některých ohledech s ještě větší silou.

V té době jsem napsal, že volný trh se možná stal nejnovější středoevropskou utopií. Pokud otázka zní, jestli existovala alternativa k nějaké verzi šokové ekonomické terapie, zahrnující přechod na tržní ekonomiku, včetně privatizace, moje odpověď zní, že neexistovala. Něco velkého se muselo stát. Otázka nezní, zda to mělo být provedeno, ale jak. Například jedním z velkých problémů dnešního Česka i Slovenska jsou oligarchové s příliš velkým objemem peněz a moci, včetně moci politické. V Polsku naproti tomu tento fenomén nemají v takovém rozsahu, a to proto, že měli odlišný model privatizace. Takže velmi záleželo na tom, jak to bylo provedeno. A druhá věc – pokud se brutálním způsobem zaváděly tržní principy, a brutální to prostě být muselo, byla k tomu zároveň potřeba mnohem robustnější sociální politika. Bylo nutné toho udělat mnohem více pro lidi, kteří se ocitli na okraji, zaostávali. To byla velká chyba.

Z těchto lidí se pak rekrutuje ta část společnosti, která má pocit, že jí ekonomická transformace a další změny nic nepřinesly a neprofitovala z ní. A mám pocit, že právě díky těmto lidem je česká společnost víc než řada západních zemí zranitelnější a náchylnější k tomu uvěřit populistům, dezinformačním webům atd.

Počkejte – to zní, jako byste si myslela, že Česko nepatří na Západ. Ale ono patří, všichni jsme Západ! Pamatuji si, jak jsem si jednou stěžoval skvělému polskému disidentovi Jacku Kurońovi na sociální dopady thatcherismu v Británii v osmdesátých letech, a on mi řekl, že by chtěl mít naše problémy. No a teď je máte a je to doklad toho, že jste součástí Západu. Máte je samozřejmě v určité podobě, což podle mého názoru souvisí spíše s velmi specifickými problémy postkomunismu. O čemž svědčí fakt, že v té či oné podobě kromě Česka existují také v Polsku, Maďarsku, a dokonce v bývalém východním Německu, přestože tam byly ze západního Německa napumpovány ohromné objemy peněz a přestože je dnes součástí jedné z nejbohatších a nejbezpečnějších demokracií na světě.