V Polsku není žádný puč. Jen tam platí vysokou cenu za to, že si sami rozbili své soudnictví

Několik ústavních soudců jde s policejním doprovodem převzít kontrolu nad svou institucí. Prezident po té zprávě obrací své letadlo mířící ke státní návštěvě na jiném kontinentu, přistává doma a vprostřed noci vtrhne do budovy soudu, kde se strká s jednou ze soudkyň. Kolem se hemží policisté. Demonstranti za plotem křičí hesla o vlastizradě úřadujícího premiéra a dvacetiletém žaláři, který ho podle nich po příštích prohraných volbách čeká.

Zkrátka drama. Obavy o budoucnost polské demokracie se nesou nejen varšavskými ulicemi, dolehly i na tuzemské sociální sítě. Část českého právě vládnoucího tábora varuje, že polský premiér Donald Tusk pořádá ve své zemi protiústavní puč. Čtenáře podobných úvah je možné uklidnit: nic takového polská vláda nepodniká. Naopak. Za nočními fotogenickými strkanicemi rozčileného prezidenta se skrývá příběh o tom, jak složité je napravit chaos v justici, pokud jednou politickým kombinátorům dovolíme, aby ho pro své skryté zájmy způsobili.

Tuskův manévr s policií a soudci na ústavním soudu byl pokus o nápravu machinací, kterými polskou justici spoutala minulá mocenská elita kolem Jarosława Kaczyńského. Ozdravná operace se velmi pravděpodobně nepovedla, zmatek na polském ústavním soudu trvá dál a nelze vyloučit, že je teď možná ještě horší.

Pro porozumění je dobré vědět, že polský ústavní soud je zkompromitovaný od roku 2015. Tehdy končící demokratická vláda (v podstatě totožná se současnou) v tušení volební porážky s mírným předstihem navolila čtyři nové ústavní soudce. Byl to krok legální, ale na hraně legitimity. Odcházející garnitura měla obavu (důvodnou, jak se později ukázalo), že přicházející národovecký kabinet strany Právo a spravedlnost (PiS) obsadí soud svými loajalisty a ti pak místo obrany ústavy a dohledu nad spravedlností budou plnit politická zadání.