A vítězem prezidentských voleb se stane… Aleksandr Lukašenko

Už před vypuknutím prezidentské volební kampaně v Bělorusku bylo jasné, kdo bude o tomto víkendu zvolen a že velké změny nelze očekávat. Domácí opozice se Aleksandr Lukašenko bát nemusí, navíc nahrály události na Ukrajině a role mírotvůrce, již se mu podařilo v konfliktu sehrát. Nebál se využít ani odkaz na chaos panující na Blízkém východě, který vidí jako přímý důsledek exportu západních hodnot a jeho vidění demokracie. Důrazem na mír a „pořádek“ v zemi také odvedl pozornost od skomírající, strukturálních reformy vyžadující běloruskou ekonomiku. Nadto se mu podařilo udržet si oficiální podporu Moskvy, která je pro jakýkoli zásadní úspěch v Bělorusku nezbytná.

Běloruská opozice se naopak stále nevzpamatovala ze zničujících zásahů režimu a nebyla schopna se ani vnitřně sjednotit. Snahy nedávno propuštěného politického vězně Nikolaje Statkeviče sice po dlouhé době znamenaly „oživení“ a impulz pro místní aktivisty, reálnou hrozbu pro režim nikoli. Protirežimní a protiruská setkání, které do centra Minsku v poslední době svolává Statkevič a jemu blízcí, sice lákají každý týden o nějakou tu desítku účastníků víc, ale stále se bavíme o pár stovkách protestujících, jejichž hlas je slyšen pouze skrze opoziční média, která se v poslední době potýkají s útoky „prorežimních hackerů“.

Navíc se opozici nedaří promlouvat k průměrným občanům: koncentruje se na velká témata spojená s demokracií a na údajnou „rusofobií“ současného prezidenta. Podceňuje ekonomická témata a není schopná využít potenciálu nespokojených dělníků a „kolchozníků“, kteří v poslední době nedostávají výplaty – přitom i režim si je vědom, že pouhými odkazy na mír si jejich podporu nezajistí.

Nastrčený šašek

Celý předvolební proces je pevně řízen shora. Režimu se dokonce podařilo vyrobit vlastního opozičního kandidáta -  Tatjanu Karotkevič, která celému „divadlu“ naoko dodává auru plurality i genderové rovnováhy. Televizní debaty mezi kandidáty na prezidentský post se účastnili pouze vyzyvatelé současného prezidenta - přičemž jeden z nich, Sergej Gajdukevič, na ně poslal svého syna. Opoziční média tuto show, které se sám Lukašenko odmítl stejně jako v roce 2010 zúčastnit, nazvala Degradací politického života v autoritářstvím utlačované zemi.

A je to trefné. První z kandidátů, vrchní ataman běloruských kozáků Nikolaj Ulachovič, tu jen potvrdil roli nastrčeného „šaška“, stejně si vedl syn Gajdukeviče. Nezkušená Karotkevič podobně jako její soupeři opakovala obecné fráze. Při pohledu na jejich politické programy je vidět, že Ulachovič s Gajdukevičem se od Lukašenka liší pouze odlišnými formulacemi, Karotkevič pak větším důrazem na ekonomické reformy.

Lukašenko každopádně přes neexistenci reálné opozice nenechává nic náhodě. Horlivě objíždí pracovní kolektivy, zabírá většinu času svými proslovy ve státních médiích, kde se také skýtá pohled na pečlivě seřazené, na svého prezidenta hodiny čekající dělníky či na účastníky podobně připravených setkání. A když se někde náhodou objeví narušitelský článek, jak se to stalo na serveru naviny.by při popisování nálady mezi účastníky monstrózní akce Modlitba za Bělorusko, je dotyčný zdroj okamžitě napaden hackery a několik dní nefunguje.

Zahraniční pozorovatelé, již se na víkendové volby chystají, nemohou sehrát jinou než marginální úlohu, přesto že režimu na jejich posouzení velice záleží. Zůstává však otázka, co vlastně mohou vypozorovat, když je možné předčasně hlasovat již od 6. října - a asi 30 procent obyvatel tak podle vládních statistik činí. A kdo ví, co se s urnami za zavřenými dveřmi volebních komisí v předvolebních dnech děje. Prezident při jakékoli kritice jen poukazuje na to, že volby se konají dle běloruských zákonů - a tak to zůstane.

S tím je třeba počítat

Na celé situaci „překvapí“ jen několik věcí. První je vážnost, kterou celému procesu režim věnuje. Vše je přísně kontrolováno a řízeno - a to vše za situace, kdy by i při „rovných“ podmínkách současný prezident získal dle nezávislých průzkumů asi 65% hlasů. Zajímavé také je, jak se Lukašenko vymezil proti založení ruské vojenské letecké základy v Bělorusku – podle médií totiž Putin podepsal dokument pověřující vládu vyjednáváním o její stavbě.

Při slavnostním otevření silničního obchvatu kolem Minsku Lukašenko nastoupeným dělníkům řekl: „Základnu v současné době nepotřebujeme. Tím spíše pro vzdušné vojenské síly. Potřebujeme pouze výzbroj. To jsem už několikrát veřejně Putinovi i Medvěděvovi řekl.“  Takto tvrdost však může být překvapivá jen do chvíle, než si uvědomíme, že jde o nejdiskutovanější téma uvnitř běloruské opozice -  které tím opět vzal vítr z plachet.

Lukašenkova pozice je v současném Bělorusku zkrátka neotřesitelná. Na domácí scéně nemá konkurenci a není ani předpoklad, že se v nejbližší době nějaká objeví. Domácí opozice v podstatě neexistuje. Ta existující nepředstavuje hrozbu a nedá se očekávat, že ji za současných podmínek představovat začne. Ničeho jiného než přesvědčivého vítězství Aleksandra Lukašenka se tak v nadcházejících prezidentských volbách nedočkáme - a s tím musí všichni pracovat.

Autor je koordinátorem mezinárodních projektů v Bělorusku a spolupracovník Výzkumného centra Asociace pro mezinárodní otázky