Německá koaliční loď ještě nevyplula a už řeší první vzpouru. Vláda nezískala důvěru 

Z formality vyrostla vážná politická krize. Friedrich Merz měl být v úterý snadno a rychle jmenován kancléřem a Německo mělo zase dostat stabilní vládu. Zahraniční diplomaté už měli připravené či finišovali blahopřejné dopisy, novináři a analytici v think tancích analýzy k novému kabinetu. A nakonec prásk: vše musí počkat, Merz ve Spolkovém sněmu nedostal nadpoloviční většinu hlasů. Šok byl vepsán v jeho tváři, škodolibá radost zase ve tváři předsedkyně extremistické Alternativy pro Německo, která je hlavní opoziční silou. 

V nynější chvíli není jasné ani to, na koho se má Merz zlobit, koho uchlácholit, koho vinit z torpédování snahy o stabilní vládu. Šlo o koordinovanou akci vzpurných poslanců, nebo se jen nečekaně posčítalo několik nespokojenců? A kdo ti nespokojenci vlastně jsou? Jsou to poslanci z konzervativního křídla jeho vlastní křesťanské demokracie?

Merz sliboval výrazný odklon od středové politiky Angely Merkel, konzervativní otočku v německé politice. Nakonec ale v politické realitě musel jednat, dělat kompromisy s budoucím koaličním partnerem – a hlavně s realitou. V otázkách klimatu a energetiky nedošlo k velké otočce a ohlášené zpřísnění migrační politiky není zas tak přísné.

A hlavně: Merz v rozporu s vlastními sliby a s přesvědčením velké části vlastní strany souhlasil s uvolněním dluhové brzdy, tedy s masivním zadlužováním kvůli investicím do obrany a infrastruktury. V členské základně, a zvláště v bývalých východních spolkových zemích, kvůli tomu zavládla značná nespokojenost. Pozornost získalo v březnu rozhodnutí celého místního vedení CDU ve městě Kühlungsborn u Rostocku, jehož členové na protest proti uvolnění dluhové brzdy vystoupili ze strany.