Musíme je všechny dostat zpátky. Vojáky i děti

Začátek léta 2023 je v Oděse jasný a slunečný. Vítr od moře nese do zahrady vojenského sanatoria příjemně slanou vůni. Léčebna je kousek od centra města a k moři je to ještě blíž, pár desítek metrů dolů z kopce. Vlny tu však slyšet nejsou, jako vzdálené šumění sem doléhá jen ruch ulic. Chladivý úkryt tady nabízejí javory, pod kterými nás na jedné z laviček čeká Saíd Saídvalijev. „Alkohol, tráva, sedativa, opiáty. Cokoli, co tlumí,“ vypočítává vojín ukrajinské armády s tádžickými kořeny, co zdejší pacienti berou, aby unikli traumatům, jež si z bojů přinesli.

Saíd se všem těmhle látkám vyhýbá, ale to neznamená, že mu je lépe, byť na první pohled patří mezi šťastnější obyvatele léčebny. Kousek od nás se s manželkou a dvěma dětmi vítá muž, kterému ruská invaze vzala obě nohy a levou ruku. Saíd, jenž od roku 2021 sloužil jako dobrovolný voják, má na těle jizvy od střepin, nevidí na pravé oko a zrak v levém se mu nebezpečně horší – ale fyzicky je jinak zdráv a může se zahradou procházet po svých, svižným a jistým krokem. „Nechci nic. Nejradši bych se teď rozběhl a někam utíkal, kamkoli, prostě jen pryč. Snažím se nemyslet na mrtvé lidi, ale nejde to. Pořád je mám v hlavě. Je to šílené. Ztrácí se mi smysl toho, proč jsem bojoval a proč teď žiju,“ popisuje nám.

Vzpomíná na 18. březen nedaleko východoukrajinského Bachmutu. Jeden z jeho spolubojovníků, který od začátku ruského vpádu na Ukrajinu prodělal devět silných otřesů mozku a velmi špatně slyšel, se mu snažil něco říct. Saíd si nevzpomíná, co to bylo, ví jen, že jeho druh to řekl příliš nahlas. Nedaleká ruská jednotka tak jejich úkryt mezi poničenými stromy odhalila a zaútočila na ně. Přestřelku a spršku granátů přežili ze Saídovy dvaadvacetičlenné skupiny jen dva – on a jeho hlasitý společník.

Jak se Saíd dostal do bezpečí, neví jistě. Rusové ho nejspíš považovali za mrtvého, pak se probral z bezvědomí, připlazil se k vysílačce a přivolal pomoc, ale nic z toho si nevybavuje. Nicméně přežil a nastoupil cestu po nemocnicích jižní Ukrajiny – přes Cherson a Mykolajiv až sem do Oděsy. Oko, byť slepé, lékaři zachránili, nemusí tedy nosit silikonovou náhradu. Na frontu se ovšem vrátit nemůže.