Nejhlubší příčinou pandemického selhání Západu je netrpělivost

Vzhledem k superiornímu počtu doktorů, sester, špičkově vybavených nemocnic, peněz, infrastruktury, vzdělání obyvatelstva, výzkumu a všeho dalšího je pandemické selhání Západu ve srovnání s východní Asií nepochopitelné. Pokusů o vysvětlení už byla řada - od rozdílných národních povah přes nekompetentní chaotické politiky až po nutnost ctít občanské svobody. Branko Milanović na svém blogu Global Inequality nabízí jiné vysvětlení: za neschopnost Západu uchránit své občany od umírání na covid-19 stejně dobře jako to dokázal třeba Vietnam, Japonsko, Indonésie nebo Singapur, může netrpělivost.

V říjnu 2019, otevírá srbsko-americký ekonom svůj příspěvek, publikovalo výzkumné a analytické centrum časopisu The Economist ve spolupráci s americkou univerzitou Johnse Hopkinse (UJH) materiál s názvem Globální zpráva o připravenosti světa na příchod epidemie. „Ještě nikdy nebyl report o nějaké důležité planetární agendě lépe načasován,“ píše Milanović s odkazem na pandemii nového koronaviru, která vypukla tři měsíce po zveřejnění zprávy. „A ještě nikdy nebyly závěry jeho zkoumání tak kolosálně chybné.“

Zpráva Economistu a UJH považovala za epidemiologicky naprosto nejlépe připravenou zemi Spojené státy  (ve skutečnosti zde podle posledních týden starých statistických čísel umřelo na covid zhruba tisíc lidí na každý milion obyvatel). Druhá skončila Velká Británie (počet covidových úmrtí stejný jako v USA) a třetí Holandsko (600 mrtvých na každý milion). Vietnam, jehož připravenost na epidemii zpráva ohodnotila 50. místem na žebříčku, hlásí 0,4 mrtvé na milion obyvatel, Čína - ještě o jednu příčku horší - má tři  smrti na milion a ve zprávě jednadvacáté Japonsko jich má dvacet. Indonésie (69 smrtí na milion) je v připravenostním žebříčku Economistu stavěna na úroveň Itálie (1100 smrtí na milion), Singapur (5 smrtí na milion) zařadila zpráva za Irsko (428 smrtí na milion). Dopadlo to prostě úplně naopak, než zkušení badatelé z The Economist Intelligence Unit a UJH ze svých dat vyvozovali.

Chybě je přitom těžké se divit: vzhledem ke zmíněnému rozvinutému zdravotnictví, penězům a kvalitě nemocnic se západní pandemická porážka v soutěži se zeměmi východní Asie prakticky nedala předpokládat. Jak je tedy možné, že k ní přesto došlo? Někteří to vysvětlují asijskou zkušeností s předchozí epidemií SARS, nebo vrozeným kolektivismem asijské povahy v protikladu se západním individualismem. Podle Milanoviće může být vysvětlením debaklu ještě jiný, hlubší, obtížně vědecky změřitelný a tudíž nedokazatelný fenomén: netrpělivost.

„Reakce západních zemí na pandemii zarazí při detailním pohledu svým přístupem ode zdi ke zdi,“ píše Milanović. „Protipandemická opatření byla zjara zaváděna jen váhavě, až pod tlakem rozjeté epidemie, ale při známkách zlepšení byla zase hned odvolávána. Obyvatelstvo přitom tohle odvolání chápalo jako vzkaz, že epidemie skončila, a vlády na tomto sebe-obelhávání nadšeně spolupracovaly. Když se pak covid na podzim vrátil s novou silou, všechno se opakovalo: tvrdá opatření přicházela pozdě, až pod tlakem hrozivých čísel, a byla zaváděna s neodůvodněnou (protože už jednou zklamanou) nadějí, že do Vánoc skončí.

Země východní Asie (jedno zda demokratické, autoritářské či totalitární) přistoupily k problému jinak: jejich opatření si na rozdíl od Západu nedávala za cíl „zploštit křivku“, ale rovnou virus buď zlikvidovat, anebo aspoň zkrušit natolik, že se projeví jen tu a tam ve sporadických ohniscích, která bude možno ohraničit a tvrdými zásahy zamezit šíření. Proč Západ nezvolil stejnou taktiku? Protože něco takového je v rozporu s jeho kulturou netrpělivosti, touhou řešit všechny problémy rychle, s co nejmenšími náklady a zátěží. Ale jak se ukázalo tenhle přístup s covidem nefunguje.

„Podle mého názoru souvisí netrpělivost s ideologickým přístupem, který za nejhodnotnější cíl lidského života považuje ekonomický úspěch, dosažený co nejrychleji to jde,“ píše Milanović. Podle něj je ilustrován i postupnou financializací západní ekonomiky, v níž čím dál větší roli hrají  finanční aktéři, finanční trhy a finanční instituce. Úspěch ve financializaci nepramení z pomalého a trpělivého úsilí, nýbrž z rizikového pohybu na hraně a šikovných „triků“, jak dokonale ukázal finanční kolaps 2007–2008. Hnací silou financializace je chytrost a rychlost, nikoli vytrvalost a stálost. Toužíme po rychlém úspěchu - a co může být v tomto ohledu rychlejší než zbohatnout finančními machinacemi?

Netrpělivost je také vidět v obrovské zadluženosti domácností, především v USA. Zatímco průměrně vydělávající domácnost v Thajsku nebo v Číně ušetří bezmála třetinu svého příjmu, mnohem bohatší průměrně vydělávající domácnost ve Spojených státech vykazuje nikoli stejnou nebo vyšší míru úspor, což by bylo logické - nýbrž s nulovými rezervami zabředá do dluhů.

Nespořit a naopak utrácet víc, než vydělám, je praktickou demonstrací přístupu, který dnešní spotřebu zásadně preferuje nad potřebami zítřka, říká Milanović. Ekonomická definice to nazývá „čistou preferencí času“: člověk dává ve své spotřebě přednost chutím současné chvíle, i když je plně obeznámen s nejistotami budoucnosti.

Franz Kafka – uzavírá svůj text Milanović - ve svých Denících píše, že existují dvě základní neřesti, z nichž pocházejí všechny ostatní: netrpělivost a lenost. Ale protože lenost má své zřídlo v netrpělivosti, pokračuje Kafka, je ve skutečnost základní neřest jenom jedna: netrpělivost.

Možná nastal čas se na ni podívat.