Zvyknete si

V únoru 2000 ubodal na tržišti v jihošpanělském městečku El Ejido marocký přistěhovalec místní ženu. Nebyl to první případ, už dva týdny předtím ubodal jiný marocký přistěhovalec v tomtéž provinčním městě jiné dva Španěly. Lidem v ještě nedávno chudém a v podstatě neznámém El Ejidu, jehož velikost se však v několika předešlých letech díky přílivu většinou marockých přistěhovalců zněkolikanásobila, došla trpělivost. Do ulic vyrazily stovky demonstrujících, kterým přijeli na pomoc i „dobrovolníci“ z jiných míst Španělska. Dav zaútočil na africkou čtvrť, zakládal požáry, stavěl barikády, drancoval. Maročané utíkali s hrůzou v očích do hor.

Situaci vyřešila tehdejší španělská pravicová vláda. Povolala do města armádu, rozehnala dav lynčujících Španělů a ochránila Maročany, kteří s násilím svých krajanů neměli nic společného. V rozhlase vystoupil tehdejší ministr zahraničí Abel Matutes a vyzval ke klidu s tím, že Španělé si na příliv imigrantů přitahovaných nově prosperující španělskou ekonomikou prostě budou muset zvyknout. „Je potřeba se zamyslet, jak musíme změnit své chování v pluralistické společnosti, do níž bude každým dnem proudit více přistěhovalců a která bude každým dnem pro svůj vlastní vzestup další a další přistěhovalce potřebovat,“ prohlásil tehdy v rozjitřené atmosféře ministr v rádiu. Konkrétní vrazi byli chyceni a odsouzeni, Maročané pracují v El Ejidu dál.

Ve Španělsku se už žádné další vážné nepokoje neopakovaly, byť napětí v místech, kde lidé „odjinud“ tvoří třeba i většinu populace, samozřejmě existuje. Když o tři roky později jiní Maročané, tentokrát islamističtí radikálové, vyhodili do vzduchu vlaky v Madridu a zabili 192 lidí, k žádnému tažení proti muslimům nebo Severoafričanům nedošlo. Konkrétní viníci byli odhaleni a ti z nich, kteří při zátahu policie nestihli spáchat sebevraždu, byli odsouzeni k žaláři, často na desítky tisíc let. Situace byla tak stabilní, že si levicový premiér Zapatero mohl dovolit jen několik měsíců po atentátech zlegalizovat pobyt v zemi všem přistěhovalcům, kteří přišli do Španělska „načerno“.

Druhý příběh je z Itálie. Minulý týden tam mladík z Rumunska na zastávce metra umlátil k smrti místní ženu. Nebyl to první případ, do země proudí miliony chudých přistěhovalců z Afriky a statisíce z Rumunska a část z nich se nechová nejlépe. Vražda Italky ale zvedla vášně.

Italský levicový předseda vlády Prodi nechal okamžitě ve vládě schválit dekret, který umožňuje nebezpečné přistěhovalce bez dalšího vyhostit, aniž by řekl, jak se nebezpeční poznají od „slušných“. Středový starosta Říma prohlásil, že tři čtvrtiny všech zadržení ve městě se týkala Rumunů a poslal policii vyčistit přistěhovalecké slumy. Šéf opoziční pravicové Národní aliance si přisadil, že Romové, o které ve skutečnosti jde, nejsou do italské společnosti integrovatelní. Pravicová opozice v parlamentu, jíž chybí ke svržení vlády jediný hlas, žádá právo deportovat jakékoli přistěhovalce, tedy i ty, kteří nebezpeční nejsou. V pátek večer byli v Římě rozlíceným davem vyzbrojeným noži a železným tyčemi napadeni a vážně zraněni tři Rumuni.

Italský premiér Prodi teď žádá Brusel o pomoc a prohlašuje, že na příliv imigrantů nemohl být nikdo připraven. Mohl. Příjmy v Rumunsku dosahují 28 % evropského průměru. Itálie má s Rumunskem čilé obchodní styky, v balkánské zemi podniká 22 000 italských firem. Španělé i Italové dávno vědí, že chudé lidi hledající lepší život nelze zastavit – není to tak dávno, kdy putovali po Evropě za prací oni sami a mnohé z Maročanů, pracujících ve sklenících El Ejida, nezastavila na cestě za prací ani hrozba utonutí při nelegální cestě přes Gibraltarskou úžinu. Většina přistěhovalců do Itálie ostatně také připlula na bárkách přes Středozemní moře. A samotných Rumunů pracovalo podle odhadů nelegálně po Evropě na dva miliony již před tím, než země vstoupila do EU.

Imigrační chaos v Evropě nemá snadné řešení. Ve Španělsku to také není vždycky idylka, ale země díky politikům nikdy neuvěřila, že by tomu tak mohlo být. V Itálii to nebude jinak. „Když náš autobus přejížděl hranici,“ vyprávěla jedna z Rumunek, které Italové již stihli deportovat, „stály na hranici dva jiné autobusy plné lidí na cestě opačným směrem.“