Televizní půst

Ačkoliv někteří doufali, že změna pražského arcibiskupa by mohla přinést i větší otevřenost církve, vyjadřuje se nově zvolený Dominik Duka zatím většinou k majetkovým vyrovnáním nebo vyslovuje své přání, „abychom měli vánoční atmosféru po celý rok“. Jsou to ale moderní cíle, o které by měla církev usilovat? Když pomineme fakt, že větší majetek by církvi dodal nezávislost a větší sebevědomí, vzbuzuje představa o tom, že bychom celý rok stále prožívali atmosféru Vánoc, opravdu nelibost. Oboje ale jasně ukazuje, že je církev v Česku na míle vzdálená od reality.

Pojďme si udělat jednoduché srovnání s Německem. Zatímco je u našich sousedů běžné, že fary sami nabízí i nevěřícím mladým lidem, aby trávili svůj volný čas v jejich prostorách, pronajímali si je zdarma pro své oslavy, hráli tam fotbálek nebo na hřišti kopanou, procvičuje se církev v Česku v nesmyslné uzavřenosti. I sami věřící prosí většinou neúspěšně o to, aby získali azyl například pro pravidelná setkávání pěveckého sboru.

Další příklad jsme mohli vidět tento týden. V českých médiích se opakovala zpráva, že na Popeleční středu „věřící začínají držet velikonoční půst“. Novináři ale přinášeli jasné poselství, že se nás to vlastně ani moc netýká. V Německu však církev pronikla do moderní společnosti například tak (zde samozřejmě můžeme pustit do debaty o slepici a vejci), že půst už je braný jako neodmyslitelná součást života každého myslícího člověka, který si chce procvičit svou vůli nebo třeba na jaře trochu pročistit své tělo.

Aktuální výzkum uznávané agentury Forsa ukazuje, že polovina Němců považuje odřeknutí si pochutin nebo konzumních prostředků za velmi prospěšné. Německý půst tedy už nemá moc společného s původním křesťanským zvykem odpírání si masa, ale lidé se například po dobu čtyřiceti dnů nedívají na televizi, nechodí na večírky, nepijí alkohol nebo nejí sladkosti. Kdo chce být „in“, ten prostě drží půst, bez ohledu na to, jestli je věřící nebo ne.

Církev se tedy díky své otevřenosti stala neodmyslitelnou součástí německé občanské společnosti. Velkou otázkou ale zůstává, jestli bychom to všechno vlastně vůbec chtěli.