Schvalování schváleného?

Ze stranického kolegy Hynka Fajmona musí mít premiér Mirek Topolánek i zbytek vlády radost. Europoslanec za ODS totiž v pondělí přinesl sociálním demokratům (a nejen jim) na stříbrném podnose nový argument do debaty o radaru. A pak taky trochu ztrapnil sám sebe.

Fajmon navrhuje, abychom rozhodli o přijetí eura v referendu. Prý je to natolik závažné rozhodnutí, že by jej měli udělat sami občané. „Ta otázka se týká nás všech, měli bychom o ní rozhodnout,“ říká Fajmon. Byť to není zdaleka názor celé ODS a nápad se nezdá ani vládnímu koordinátorovi pro přijetí eura Oldřichu Dědkovi. ČSSD po výroku skočila jako slepice po flusu – na rozhodnutí o radaru nejsou občané dost kvalifikovaní a nikdy nebudou mít dostatek informací, ale o přechodu z národní měny na evropskou rozhodnout mohou? „Spojme tedy toto referendum s hlasováním o radaru,“ navrhuje jen napůl vážně sociální demokrat Jiří Havel.

My můžeme jen dodat – nedělejme ani jedno. Jak radar, tak euro jsou komplikované a k populismu svádějící otázky, o nichž by se nemělo hlasovat v referendu. U eura ovšem existuje ještě zásadnější argument – Češi už o této otázce zkrátka rozhodli. Zavázali jsme se k tomu (a s námi ostatních devět států přistoupivších v květnu 2004) v přístupové smlouvě, kterou občané schválili v hlasování o vstupu do Evropské unie před čtyřmi lety. Přesně tuhle drobnost připomněla loni na podzim Evropská komise i Polákům, když vláda oznámila podobný plán. Prý je to nejlepší způsob, jak lidem vstup do eurozóny vysvětlit. „Proč chcete nechat hlasovat občany, když jste to slíbili v přístupové smlouvě?“ kroutil tehdy hlavou komisař pro ekonomické a monetární otázky Joaquín Almunia.

Zpětně se tak rovněž ukazuje, že koneckonců i v referendu o vstupu do Unie málokdo věděl, o čem přesně hlasuje, a to včetně europoslance Fajmona.

Euro v referendu odmítli v Unii v roce 2000 Dánové a o tři roky později také Švédové. Třetí zemí mimo eurozónu je Velká Británie. Všechny tři státy si při přijímání Maastrichtské smlouvy vymohly výjimku. Tony Blair se myšlenky na euro nevzdával, spolu s tehdejším ministrem financí a dnešním premiérem Gordonem Brownem si stanovili pět podmínek, které země musí splnit, aby případně euro přijala. Vláda je zatím prověřovala dvakrát – v letech 1997 a 2003 – a nikdy si neodškrtla všechny. Navíc by vstup do eurozóny musel kromě vlády schválit i parlament a nakonec lidé v referendu.