Sobotkovo osvětimské mlčení

Je skvělé, že premiér Bohuslav Sobotka a několik členů vlády odjelo v úterý do Osvětimi. „Jsem moc ráda, že jsem se s panem premiérem mohla včera zúčastnit pietního aktu k 70. výročí osvobození koncentračního tábora Auschwitz-Birkenau. Považuji také za velkou čest, že jsem se za svého života mohla setkat s řadou přeživších a slyšet jejich svědectví na vlastní uši,“ komentovala na své facebookové zdi cestu po návratu jedna z účastnic, ministryně práce Michala Tominová.

Pokud ministryně a její kolegové nemyslí svá slova jako povinně pronášená a tedy prázdná, mělo by z nich plynout i poučení. Nejen potřebné prohlášení, že se podobná zvěrstva nesmí opakovat.  A v českém případě jde o to, že se na holocaustu – Židů, ale především českých Romů – podíleli také jejich čeští spoluobčané.

Když Hitler v roce 1943 ohrožoval dánské Židy, reagovali na to Dánové nebývalým semknutím, společně ukryli přes sedm tisíc na životě ohrožených lidí; a ty které neschovali přímo u sebe, poslali loděmi do neutrálního Švédska. Jen díky tomuhle úžasnému gestu se po válce mohlo zpět do země vrátit přibližně devadesát pět procent obyvatel židovské populace. Češi se k podobnému gestu nikdy nevybičovali. Ba co hůř: část právníků a lékařů místo toho vyzývala, že Židé by měli být vypovězeni z profesních komor. A německý koncentrák v Letech u Písku střežili čeští dozorci.

Když jsme se o tomhle tématu bavili s kolegy, nejvíc na mě zapůsobil postřeh kolegy Petra Třešňáka. Popisoval, jak otec jeho kamaráda po letech vzpomínal, že nejhorší pro něj nebylo to, co se mu stalo. Ale to, že když ho vlekli spolu s dalšími Židy na nádraží směr koncentrák, nikdo z lidí, jež je míjeli, v sobě nenašel odvahu říct „Vraťte se v pořádku domů“. Tím nechci vybízet k tomu, abychom se bičovali, ale byl bych rád, kdyby o tomto „českém rozměru“ naše elity mluvily a pak i konaly. V tom spočívá v úvodu zmíněné poučení.

Jak ve své nedávno vydané knize Bílá místa ve výzkumu holocaustu upozornil badatel Tomáš Jelínek, jen v Praze bylo za války zkonfiskováno 1009 objektů vlastněných Židy. Sedmdesát let od jejího konce dosud nebyla vrácena polovina z nich (patří hlavnímu městu). Je ostudou, že to tak je. A stejně tak i to, že neznáme jméno žádného z českých dozorců v Letech. A že žádná – tedy ani Sobotkova vláda, kde má věc na starosti ministr Jiří Dienstbier – nebyla schopna prasečák v Letech vykoupit a vybudovat tam pachu zbavené a důstojné pietní místo.

„Bez Osvětimi není německé identity. Vzpomínka na holocaust zůstává věcí všech občanů, kteří v Německu žijí. Patří k dějinám této země,“ řekl ve své řeči k výročí osvobození Osvětimi německý prezident Joachim Gauck. Škoda, že k něčemu podobnému nenašel odvahu premiér Sobotka v případě Letů, například právě po návratu z Osvětimi. A stejně tak, že se o tom všem víc nediskutovalo během konference k holocaustu konané na Pražském hradě. Jestliže si nejsme schopni připustit, že i toto je součástí naší kolektivní identity, jsme opět na dobré cestě ke zkáze.