Sněmovní přešlapování nad Šabatovou

Aktualizace: 14. února poslanci zvolili ombudsmankou Annu Šabatovou. 

Pokud tak přesvědčivou kandidátku na post ochránce lidských práv, jakou je Anna Šabatová, nezvolili poslanci hned v prvním kole, měli bychom zpozornět. Kdyby totiž platily sliby ANO, lidovců, TOP 09 a části sociálních demokratů (těch Sobotkových), musela by už být ombudsmankou. 

Jestliže se tak nestalo a druhý pokus dopadne stejně, pak to bude svědčit o jediném. I tahle sněmovna, kde zasedla více než polovina nových poslanců, inklinuje ke staré známé politice dvou tváří, kdy mezi deklarovanými, líbivými postoji a skutečnými úmysly zeje propast. 

Hledáme-li někoho, kdo by měl vést instituci zřízenou k obraně občanů před zvůlí nebo nečinností úřadů a k ochraně základních práv a svobod, pak nemůžeme Šabatovou minout. Vždyť signatářka Charty 77 upozorňovala na nesoulad uzákoněných práv a společenské reality už v době, kdy za to komunisté zavírali.

Po roce 1989 bojovala deset let za zřízení úřadu veřejného ochránce práv, i když její spolubojovník z disentu a ministr vnitra Jan Ruml hřímal, že „institut ombudsmana je maximální pokus o revizi volebních výsledků a ovládnutí politické scény“. Dalších šest let pak pomáhala jako zástupkyně prvního ombudsmana, mediálně populárního Otakara Motejla, vytvářet základy úřadu jako otevřené instituce, která si získala jistý respekt u občanů. 

Nezvolení Šabatové bije do očí při srovnání s jejím protikandidátem, falešným doktorem práv Stanislavem Křečkem. Zemanův favorit pronesl ve sněmovně projev, za který by se nemusel stydět ani Tomio Okamura. Příliš se podle něj soustředíme na práva menšin, což je příčinou nárůstu extremismu. A také se pohoršil nad tím, že když si člověk nemůže vyspat kvůli hlučným sousedům a stěžuje si, hned je označen za rasistu. Jestli něco lze označit za skrytý rasismus, tak Křečkovu kandidátskou řeč. Takovýhle ombudsman s xenofobními rysy by byl skutečnou evropskou raritou.

Od zřízení tohoto institutu neutichají mezi politiky hlasy, že ombudsman je záležitost zbytečná a neužitečná. Což si ale až tak nemyslí občané, kteří jen za uplynulé tři roky poslali veřejnému ochránci práv téměř šestadvacet tisíc stížností. Navíc, pokud by se do jeho čela skutečně dostala Anna Šabatová, mohla by se pokusit o rozšíření pravomocí úřadu, například o právo předkládat zákony parlamentu nebo stížnosti k Ústavnímu soudu.

A možná by nemusela být tak úplně bez šancí. Tím spíše, že „lidskoprávníci“ pronikli i do vlády v osobě Jiřího Dienstbiera, Michaely Marksové–Tominové nebo Hany Marvanové coby první náměstkyně na ministerstvu spravedlnosti.

Zvolení Šabatové by bylo i symbolem, že mezi vzdorováním totalitě a dnešními potřebami prohlubování demokracie existuje určitá spojitost. Jenže druhé kolo volby může potvrdit, že Šabatová je nežádoucí. Mimo jiné proto, že dosavadní pohled na totalitu teď bývá stále častěji zpochybňován. Měla by prý být víc nahlížena optikou údajných úspěchů, například dobré infrastruktury nebo autobusové dopravy. Že k těm, kteří volají po revizi výkladu totality, patří i syn Anny Šabatové, člen rady Ústavu pro studium totalitních režimů Michal Uhl, to už patří k paradoxům života.