Zahrady na fasádách domů, stromy z Íránu a Kavkazu. Jak přizpůsobit česká města vedrům

Z jezírka pokrytého lekníny zní skřehotání žab, všude kolem je zeleň. Obepíná i futuristicky vyhlížející budovu s kulatými okny, která jako by se vynořila ze země skrz rozkvetlou louku či zahradu a obalila se jejím rostlinstvem. Na zelených fasádách i střeše se to hemží včelami, občas někde usedne motýl. V areálu firmy LIKO-S na předměstí Slavkova u Brna si člověk připadá jako někde ve stinném lužním lese, kde lze přežít i současná vedra.

Proč má smysl podobné domy stavět, ukazuje letošní léto víc než názorně. Teploty ve Španělsku začátkem července dosáhly 46 stupňů Celsia, vedra zasáhla řadu dalších evropských zemí. V Česku se teploměry vyšplhaly na 37 stupňů. Jak varují klimatologové nebo nejnověji například šéf OSN António Guterres, podobné extrémy se stávají „novým normálem“.

Do konce století průměrná teplota v Česku stoupne o dalších zhruba 2–5 stupňů a počet horkých vln má několikanásobně vzrůst. Už dnes přitom vedra každoročně v průměru připraví o život 250 Čechů a Češek, hlavně seniorů a dlouhodobě nemocných, a pokud nezačneme přijímat radikální opatření, na konci století to může být až 1500 lidí každý rok. Vzniká tak otázka, nakolik se Česko – a především česká města – na „nový normál“ připravují. Budeme stavět domy „obalené“ zelení? Využívat odpadní vodu ke chlazení budov? Měnit parkoviště na parky, klimatizovat nemocnice? Nebo podlehneme tlaku vlastní pohodlnosti a nejrůznějších lobby, pro které podobné změny nejsou výhodné?

Dlužicha, zimolez, chlad a stín

Zmíněná „zelená“ budova zvaná LIKO-Noe vznikla před deseti lety z myšlenky vytvořit úsporný dům, který by v létě chladil a v zimě proti chladnému počasí naopak izoloval. Později majitelé firmy k této kancelářské budově přidali i sousední výrobní halu a rovněž ji vybavili zelenou střechou i fasádou. „Deset čtverečních metrů zelené fasády chladí vnitřek budovy stejně jako jedna klimatizační jednotka,“ přibližuje pracovnice firmy Klára Bukolská. „Ledničkou“ je sama zeleň, přesněji voda, která se vypařuje z jejích pórů a odebírá při tom teplo z okolí.

Přírodní zelená lednička chladí i okolí budov. Měření ukazují, že teplota tohoto druhu zelené fasády, která není tvořena „popínavkami“, ale rostlinami rostoucími přímo z konstrukce na zdi budovy, ani nad rozpáleným asfaltem a na přímém slunci nikdy nepřekročí 30 °C. Oproti okolí bývá nižší i o 15 stupňů. Fasáda pokrytá květy dlužichy, zimolezu nebo různých lučních květin je nejen krásná, ale také odebírá ze vzduchu uhlík a vyrábí kyslík. Díky tomu v její blízkosti lépe rostou stromy, nabízející další chlazení a stín.

Na stromy coby přirozené chladiče svého okolí sázejí i v některých pražských čtvrtích. Strossmayerovo náměstí spolu s Holešovicemi v létě při pohledu z oběžné dráhy svítí rudě jako jedna z nejzahřátějších oblastí Prahy. Červenou barvu na speciálních satelitních snímcích jen tu a tam narušují žlutozelené flíčky indikující nižší teplotu – právě v místech, kde je nějaká zeleň.

V posledních letech jich přibylo; třeba loni město na zmíněném náměstí vysadilo sedmnáct rychle rostoucích exotických stromů, které nahradily zakrslé akáty. Břestovce Juliiny tady mají dostatek místa pro kořeny, vejde se i systém kanálků na přivádění a zadržování dešťové vody. Jednou by tak mohly dosahovat výšky zhruba pětadvaceti metrů a pod svou košatou korunou nabízet stín.

Původně pocházejí z Číny a patří ke zhruba třiceti novým druhům, které pro město pomáhal vybrat dendrolog Josef Souček v rámci projektu Klimatické stromy pro Prahu. Na podzim by měla asi na dvaceti místech v pražských ulicích přibýt další stromořadí poskládaná z „klimastromů“, mezi něž patří také třeba olše Spaethova nebo dub kaštanolistý, který běžně roste v Íránu nebo na Kavkaze. Exotické dřeviny mají nahradit druhy, které už horka v metropoli nezvládají, jako je javor klen nebo jasan ztepilý. Nové stromy také zvýší druhovou rozmanitost (třeba na úkor početné lípy) a měly by lépe zvládat různé rostlinné choroby, které teplejší klima může podnítit.

Stromy ale vyžadují prostor, a to je problém: „Moje zkušenost je, že u nás nakonec všechno narazí na auto,“ krčí rameny urbanista a zastupitel na Praze 3 Matěj Michalk Žaloudek. „Zatímco politici v Německu se každoročně chlubí tím, kolik plochy ve městě zbavili asfaltu a otevřeli pro zeleň, u nás je hlavní téma, kam by se ještě dala zaparkovat další auta.“ Město se tak snaží udržovat už existující zeleň, ale výsadba nových stromů v ulicích vázne.

„Máme připravenou studii na šest stromořadí v ulicích spodního Žižkova, ale po pěti letech úsilí jsme ještě ani nezískali stavební povolení,“ popisuje zastupitel. Problém má víc rovin: pod povrchem pražských ulic je natažen sofistikovaný systém nejrůznějších sítí a především – stromy by často bylo třeba vysadit na místech, kde teď stojí automobily. Průtahy pak městské části často odrazují od dalších podobných snah.

Ne že by se v Praze nedělo vůbec nic. Metropole má od roku 2018 schválenou zastřešující strategii adaptace na změnu klimatu. Od té doby také stanovila standardy určující, jak správně sázet ve městě stromy a hospodařit s dešťovou vodou, které se staly inspirací i pro další města a propsaly se do pražských stavebních předpisů. Ty nyní navíc vedou stavebníky k tomu, aby část střech se sklonem do 20 stupňů ozelenili; jazyk je tu ale natolik vágní, že není jasné, zda jde o povinnost, nebo doporučení.

Za různé adaptační projekty, od budování pítek a mlžítek až po vytváření nových vodních ploch, jako je závlahový rybník v Letenských sadech napájený z Vltavy, zaplatil magistrát v posledních sedmi letech přes půl miliardy korun. Podle Terezy Líbové, která vede magistrátní oddělení environmentálních projektů, se připravují také například klimatizovaná útočiště s názvem Oázy chladu (představme si je jako obdobu lodí, které otevíráme v mrazech pro lidi bez domova), dále interaktivní mapa nabízející možnosti, jak se vyhnout vedru, a krizový plán města pro horké vlny.

Zajímavé, byť dílčí projekty existují i mimo metropoli třeba v podobě budování štěrkových záhonů místo asfaltu, umožňujících vsakování dešťové vody a pěstování zeleně. Podobné snahy jsou ale obvykle dílem nadšenců, kterým se „zelený“ projekt podaří prosadit. Úřadům sházejí experti a úsilí často naráží na neochotu komunálních politiků přijímat nepopulární kroky. Na některých radnicích jsou zastupitelé přesvědčeni, že pokud například nahradí parkovací místa stromořadím, nebudou příště zvoleni. Jinde klimatická opatření rovnou z ideologických důvodů odmítají, takže je osvícenější úředníci ani nenavrhují a čekají na vstřícnější komunální politiky.

Schází také větší tlak na developery, aby stavěli domy odolné proti horku. Ten nemusí být jen v podobě „biče“, ale i cukru, jak ukazuje opět příklad Německa; pokud tu investor slíbí postavit ekologický dům, který bude chladit okolí, dovolí mu německé úřady zabrat větší plochu nebo stavbu vyhnat do větší výšky, což mu pak přináší větší zisk.

Tři „Temelíny“ v pražském podzemí

Zkušenosti ze zahraničí také ukazují, že k vytvoření něčeho na způsob zelené fasády vede i poměrně jednoduchá cesta: stačí, aby investor při stavbě bytového domu nechal na balkonech vytvořit konstrukce pro zavěšení truhlíků s rostlinami, případně také postavil na střeše nádrž pro zadržování dešťové vody a vybudoval její rozvody do jednotlivých balkonů. Lidé pak začnou zeleň šířit sami.

Zároveň ale platí, že jen dešťová voda zadržovaná v nádrži na střeše k zavlažování zelených fasád nestačí, srážek v horkých obdobích roku ubývá a v tepelných ostrovech měst navíc prší ještě méně než v jejich chladnějším okolí, protože dešťové mraky se rozpálenému městu vyhýbají. A když už zaprší, často spadne tolik vody najednou, že jí většina končí v kanalizaci.

V bytech lze využít běžnou vodu z kohoutku, velké obchodní centrum v Bratislavě má k zalévání zelené fasády vlastní studnu. Pozoruhodná je ale hlavně inovace, kterou využívají zmíněné stavby firmy LIKO-S: odpadní voda z obou budov (například z umyvadel nebo záchodů) se po mechanickém předčištění čerpá na střechy, kde se přírodní cestou dočistí; část obou střech totiž funguje jako mokřad, v podstatě kořenová čistírna využívající husté, více než metr vysoké stvoly orobince. Poté voda stéká dolů systémem zavlažování fasád a končí ve zmíněném jezírku pokrytém lekníny, odkud se čerpá pro další cyklus zavlažování.

Podle autora projektu tamní mokřadní střechy a části fasád Michala Šperlinga je právě využití odpadní vody zásadní. „Bude k dispozici pořád – dokud vůbec nějaká voda ve městě zůstane. Zároveň má v sobě živiny, takže krmí rostliny, které zavlažuje,“ říká Šperling a připomíná, že v kanalizaci pod městem neustále teče obrovská nezužitkovaná zásoba chladu; kdybychom ji například v Praze plně využili ke chlazení, odpovídalo by to klimatizaci poháněné výkonem zhruba tří temelínských elektráren.

Překážek, které tomu brání, je několik: V památkově chráněném historickém centru města mokřadní střechu nikdo nepovolí. „Navíc je náročná na statiku a historická budova ji neunese,“ přidává další důvod již citovaná Tereza Líbová. Hygienici v Praze navíc trvají na tom, že zalévat se smí pouze pitnou vodou. Většinu těchto bariér lze ale podle Šperlinga překonat – mokřad může být u budovy, ne pouze na střeše a s námitkami hygieniků si lze poradit. Příkladem nevyužitého potenciálu je podle něj ministerstvo vnitra na Letné, kde pracují stovky lidí, produkují spoustu odpadní vody, a místo suché trávy by mohl Letenskou pláň zdobit mokřadní záhon, který by ochlazoval okolí. „V Izraeli recyklují kolem 90 procent odpadní vody, ve střední Evropě je to jedno procento,“ nabízí drtivé srovnání Šperling.

Hlavní bariérou je tak podle Šperlinga neznalost této technologie. Ta zároveň brzdí – spolu vyššími náklady na pořízení i údržbu – také zelené fasády typu těch, které má na svých stavbách LIKO-S. V Česku jich ročně vznikají spíše pouhé jednotky. Zmíněné firmě, která je nabízí komerčně (vedle svého hlavního podnikání), se zatím nevyplácejí, i když množství zakázek roste. „Pořád je dotujeme. Investovat do nich ale budeme dál – jde nám o to, aby se nestavěly domy, které do této klimatické éry už nepatří,“ říká zakladatel firmy a člen jejího vedení Libor Musil.

Než uhodí „černá labuť“

Vedra nejvíc ohrožují lidi starší 65 let a mezi nimi zvláště ženy, které častěji žijí osaměle a nedostává se jim pomoci. U těhotných žen stoupá v horku riziko předčasného porodu nebo potratu. Ohroženy jsou i malé děti, lidé bez přístřeší a dlouhodobě nemocní, například schizofrenici, kardiaci a pacienti s onemocněním ledvin. Že horko špatně snášejí i lidé fyzicky zdraví, pak ukazuje během horkých vln rostoucí počet sebevražd, autonehod a případů domácího násilí.

Ve zdravotnictví ani sociálních službách, kde je ohrožených lidí nejvíc, se přitom problematikou nikdo systémově nezabývá. „Na ministerstvu zdravotnictví není odbor, který by řešil dopady změny klimatu, neexistuje plán adaptace zdravotnických zařízení,“ upozorňuje lékařka Anna Kšírová z projektu Zdraví a klimatická změna. Ministerstvo se brání tím, že na stavební úpravy včetně zavádění klimatizace poskytuje dotace a další prostředky lze získat z fondů EU, podle Kšírové to však nestačí. Standardní oddělení v nemocnicích, ale třeba i oddělení následné péče nebo chirurgie (s výjimkou operačních sálů a ARO) často sídlí v nevyhovujících budovách, které se přehřívají a nemají klimatizaci. Z podobných důvodů chybí klimatizace i ve většině domovů seniorů. Ve zdravotnictví i sociálních službách tak z hlediska příprav na klimatickou budoucnost panuje ještě horší situace než na magistrátech měst, přinejmenším těch velkých, jako je Praha nebo Brno.

Řešení, jak udělat život v horku snesitelnějším, jsou přitom známá, stačilo by je důrazněji přebírat ze zahraničí (viz rámeček Klimatické útočiště za rohem). V Česku to ale není priorita a jak připomíná již citovaná Tereza Líbová, celá oblast klimatu nemá v Česku oporu v žádném zákoně. „Neexistuje zákonná norma o tom, že je potřeba chovat se tak, abychom nepomáhali klimatickým změnám. To je hrozná škoda.“ Důsledkem je, že občany či firmy je možné motivovat, pomáhat jim dotacemi, ale nelze je trestat, když klimatická doporučení nedodržují.

Změnu přístupu by podle některých oslovených odborníků mohla přinést až zvlášť ničivá vlna veder – nebo více horkých vln, opakujících se v průběhu několika let – a bohužel s mnoha úmrtími z horka. Jestli jednou z těchto „černých labutí“ nebude již letošní léto, zjistíme v následujících týdnech.