Nechtěla jsem odjet

V jakých hodnotách jste byla vychovávána? Vaše pozdější aktivity jako podpis Charty 77, spolupráce s disentem a obrana lidských práv, které mohly vyústit v socialistickém Československu v uvěznění, patrně z něčeho vyrůstaly...

Otec byl operním zpěvákem, nejdřív v Plzni, kde jsem žila asi do svých pěti let, a potom v Národním divadle v Praze. Původně studoval medicínu, ale po nástupu nacistů nemohl pokračovat, protože byly uzavřeny české vysoké školy. Pak pracoval jako bankovní úředník. Moje máma vystudovala filozofii a historii. Rodiče se vzali v roce 1945. Nějakou dobu nemohli mít děti, a když jsem se narodila já, zůstala máma doma. Mám ještě o čtyři roky mladšího bratra. Máma si navíc dodělala knihovnické vzdělání a léta pracovala v knihovně v Klementinu. Tehdy to byla Univerzitní knihovna, dnes je to Národní knihovna ČR. Naši neměli rádi režim, ve kterém jsme žili. Jenže v době, kdy otec pracoval v bance, tak za ním přišli, ať buď vstoupí do komunistické strany, anebo půjde do dolů. A můj táta nebyl moc fyzicky zdatný, tak prostě vstoupil do strany, ze které vystoupil hned v roce 1968 nebo 1969. Máma ve straně nebyla. V Praze jsme nejdřív bydleli v Karlíně, potom na Vinohradech, u Flory.

Jak jste prožívala 21. srpen 1968?

Byla jsem v Praze s kamarádkami z gymnázia, měly jsme po maturitě a čekaly jsme na nástup na vysokou školu. Naši byli někde na Lipně, byla jsem v Praze sama. Takže jsme chodily po městě ve dvou nebo ve větší partě. Chtěly jsme jít na Smíchov k babičce jedné kamarádky, nevěděly jsme, co s ní je. Přišly jsme k Jiráskovu mostu a tam na nás zamířil jeden voják samopalem, že přes ten most nesmíme. No, nezastřelil nás, ale přes most jsme se ten den nedostaly. S kamarády jsme chodili po Praze, zírali na tanky a vojáky a nikdo z nás nemohl věřit, že naší zemi nikdo nepřijde na pomoc. Nepřišel…