Nejde o to, co měly švédské ministryně v Íránu na hlavě, ale co mají v hlavě

Návštěva členek švédské vlády v Íránu z minulého týdne vzbudila mnohem větší pozornost, než tomu u běžných zahraničních cest bývá. Ministryně kabinetu, který sám sebe označuje za „první feministickou vládu světa“, totiž s íránskými hostiteli vyjednávaly zahalené do šátků.

Krok kritizovali opoziční švédští politici (šéf liberálů Jan Björklund prohlásil, že si švédská delegace měla vyjednat pro svoje členky výjimku) i aktivistky a aktivisté žijící jak v Íránu, tak v exilu v Evropě. Ozvala se kupříkladu novinářka a aktivistka Masíh Alinedžád  která „pokrytectví“ západních političek kritizuje dlouhodobě. „Tím, že poslouchají příkazy islámské republiky, legitimizují západní ženy povinné zahalování,“ napsala aktivistka, která mimo jiné stojí za facebookovou stránkou, kam Íránky umisťují vlastní „nezahalené“ fotky.

A jako důkaz servility švédských političek pak jejich kritici použili příklady žen, které se blízkovýchodním pravidlům nepodřídily - někdejší první dámy USA Michelle Obama či německé ministryně obrany Ursuly von der Leyen. Jenže celé je to mnohem komplikovanější.

Obama i von den Leyen zůstaly prostovlasé při návštěvě Saudské Arábie, kde se od cizinek - na rozdíl od Íránu – nic nevyžaduje. Za měsíc jede švédská ministryně obchodu Ann Linde právě do Saúdské Arábie a podle svých slov pokrývku hlavy nosit neplánuje. Odmítnutím šátků v Íránu by však Švédky překročily tamní zákony a porušovat zákony hostitelské země nepatří k oblíbeným kratochvílím vládních delegací. Případně mohlo Švédsko vyslat čistě mužskou delegaci…

Ale hlavně se pak pozornost stáčí k tomu méně podstatnému. Zahalování žen je bezpochyby důležitým symbolem a v Íránu reálným projevem nesvobody žen, které si nemohou zvolit, jak se budou oblékat. Velmi ponižujícím způsobem je tak kontroluje a trestá náboženská policie. Symbolicky mnohem důležitější ale nakonec bylo, že Švédky se svými íránskými protějšky jednaly jako rovnocenní partneři.

Ve zkratce řečeno: nejde o to, co měly na hlavách, ale co mají v nich. Jak řekla deníku The Guardian íránská lidsko-právní aktivistka Sussan Tahmasebi, Švédsko složením delegace „vyslalo mocný vzkaz“ íránské vládě, v níž nesedí jediná ministryně, přestože prezident Rúhání má v týmu žen několik. Jednání se švédskou vládou se tak neúčastnila žádná íránská politička. Přítomnost švédských političek, byť zahalených, tak zavdala důvod pro kritiku nízkého zastoupení žen v tamní politice i pro další aktivistky.

Stejně symbolicky významná byla přítomnost řady žen u předloňských jednání o íránském jaderném programu, byť ji provázely podobné kontroverze. Ve Vídni, kde se jednalo, sice nikdo nemohl vyžadovat, diplomatky a političky byly zahaleny, íránští vyjednávači jim nicméně na konci jednání nepodali ruku vedeni striktními pravidly pro fyzický kontakt mezi muži a ženami.

A znovu: jakkoliv jsou symboly nesmírně důležité, který symbol je mocnější? Fakt, že jednu z nejdůležitějších mezinárodních dohod posledních let „zařídily“ ženy, se tu zdá být podstatnější. Navíc jak zmínila jednak z klíčových žen vyjednávání, Američanka Wendy Sherman, tyto zvyky nejsou exkluzivně muslimské. „Vyrostla jsem v Baltimoru, kde žije početná komunita ortodoxních Židů, a tam platí stejná pravidla,“ řekla. „A navíc – jednání nijak neovlivňoval fakt, že jsme ženy.“