Měl to být turistický ráj a nekonečná zásobárna vody. Příliš mělkou přehradu drtí vedra

Miroslav Hutter provozuje kemp u přehrady Nové Mlýny už od roku 1992, kdy jeho rodině vrátil stát zemědělské pozemky zabavené během kolektivizace. Nabízí apartmány, chatky i místa pro stany a láká zákazníky na koupání, plavby po jezeře nebo výlety za dobrým vínem kolem Pálavy. A i když teď začátkem srpna jsou jeho chatky obsazené a ve třicetistupňovém horku dává největší smysl koupání, jezero zeje prázdnotou. A nepomáhá ani čerstvý písek, který rodina pana Huttera každou sezonu naváží na pláž hned vedle kempu. 

Za nechuť návštěvníků osvěžit se ve vlnách Nových Mlýnů může bledě modrá, ostře zapáchající kaše, která se usadila na hladině. „Bývá to tu často, někdy to rychle zmizí, jindy se to drží. Netuším, co to přesně je,“ krčí rameny Hutter. „Ptali jsme se na Povodí Moravy, kterému přehrada patří. A to se nás snažilo ujistit, že jde o běžnou věc. To samé úhyny ryb. Ty jsou podle nich taky běžná věc.“

Miroslav Hutter připouští, že mu špatná kvalita vody v jezeře bere zákazníky, bránit se ale nesnaží. Důvodem jsou i zkušenosti z minulých let, kvůli nimž – jak říká – nemá s Povodím Moravy dobré vztahy. „Část mého pozemku zatopila přehrada a povodí mi za jeho užívání nic neplatí. Proč s tím nejdu k soudu? Možná až budu v důchodu a budu mít na to čas,“ říká. 

O několik desítek metrů dál zapíchl své auto do křoví asi čtyřicetiletý rybář, který se představuje jako Jarda. Do stínu vedle blatníku si postavil křesílko a na hladinu nahodil dva pruty. Je tu od šesti od rána a téměř tyrkysová břečka ho neodradila. „Už to znám a jindy to bývá horší. Je to třeba i po celé hladině,“ sděluje. Zjišťoval si, o co jde, a dozvěděl se, že ta odpudivá kaše vzniká z horkem přemnožených odumírajících sinic a fosfátů ze zemědělství nebo špatně vyčištěných odpadních vod, které přitékají Dyjí a Svratkou a usazují se na dně přehrady.

Na otázku, co s tím, má Jarda odpověď: „No, otepluje se ta zeměkoule, otepluje, s tím nic neuděláme. Rybám to ale nevadí. Nebo těm, co to přežijou, to nevadí. Pořád chutnají moc dobře. Tenhle týden jsem vytáhl dvacetikilového kapra. Chcete vidět fotku?“ sahá do kapsy pro mobil.

Říká, že má kousek od přehrady chatku a rybařit na jezero chodí tak jednou za čtrnáct dní. Koupe se tu někdy? „To ne. Ta voda smrdí, to cítíte, ne? Proč bych se měl koupat v té špíně, když mám u chaty bazén s čistou vodou?“ 

Byli na to zvyklí 

Řada tří umělých jezer oddělených od sebe betonovou hrází, která dohromady nesou název podle jedné z přilehlých vesnic – Nové Mlýny –, si podobně jako jiné přehrady v Česku udržuje pověst místa, kde je příjemné strávit léto. Tohle tvrzení se však v poslední době začíná měnit ve zbožné přání. Nabourávají ho i pochybnosti – mezi experty stále rozšířenější –, zda by kvůli tragické kvalitě a nedostatku zdejší vody nebylo lepší poslední ze tří jezer vypustit a nechat území opět zarůst lužním lesem, který tu rostl až do zatopení krajiny v osmdesátých letech minulého století.

Dvojice penzistů odpočívajících ve stínu plachty rozložené u své maringotky si ten les pamatuje. Stejně jako jiní majitelé nastálo usazených karavanů, maringotek a různě vylepšených unimobuněk, které v dlouhé řadě lemují břeh jezera, si před lety pronajali od Povodí Moravy úzký pruh pozemku směřující k vodě. Vzadu u lesíka mají záchody a tekoucí vodu. „Teď to budeme muset vyřešit jinak, už tady ty záchody nechtějí,“ konstatuje žena při popisu jejich provizorní osady. „Některé karavany už sežraly myši, naše maringotka ale drží a dá se do ní všechno schovat, takže nemusíme nic vozit,“ pochvaluje si rekreantka, dojíždějící sem každou volnou chvíli z domovského Brna.

Její manžel vypráví, že sem jezdí od svých deseti let. „Ještě tu byla jen Dyje, chytali jsme tu s tátou ryby. Vidíte tu bójku?“ ukazuje na hladinu asi třicet metrů od břehu. „Tam teklo koryto řeky. Pak se stáčelo pryč. Tvořilo to meandry. A všude kolem rostl hustý lužní les a pole byla od jara do června pod vodou. Pak ustoupila voda a přišli komáři. Strašně komárů. Lidi tu na to ale byli zvyklí.“

Co si myslí o nápadu vypustit přehradu a vrátit se zpět? „Nevím. Ale myslím si, že nemůžou poslouchat podnikatele, jestli se jim to hodí, nebo ne. Musejí teď poslouchat přírodu. Ta je pro příští generace důležitější.“ A co říká příroda? „Já na to nedokážu odpovědět, to musí vědět jiní.“ 

Čistá už nebude 

Jeden ze vzkazů přírody už ale znají všichni, kdo k dolnímu jezeru Nových Mlýnů jezdí nebo tady žijí. Jde o nízkou hladinu vody, kvůli níž se už tak mělké jezero v horkém létě rychle ohřívá a trpí zmíněným přemnožením sinic. Právě to v posledních letech přineslo obrovské úhyny ryb – vloni šlo podle majitelů přehrady možná až o třicet tun a letos Povodí Moravy eviduje tunu udušených zvířat.

Vodohospodáři, kteří s vypuštěním dolní nádrže hlasitě nesouhlasí, mají za to, že jezerům by pomohlo jiné nastavení stavidel a zvýšení hladiny, díky němuž by se masa vody tak rychle neprohřívala a sinice by se tolik nemnožily. Povodí Moravy si proto v roce 2019 vytklo cíl zvednout hladinu o 35 centimetrů, ale ekologické organizace jsou přesvědčeny, že by tím vzala za své významná ptačí lokalita kolem ústí řeky Svratky, jež se vlévá do prostředního jezera a tvoří tam malé ostrůvky, kde ptáci hnízdí.

Povodí přišlo s náhradním řešením – vytvořit pro ptáky několik umělých plovoucích ostrovů. Aktivisté z organizace Děti Země ale poslali celou věc k soudu s tím, že „plány Povodí Moravy škodlivě zasahují do biotopů a jedinců deseti zvláště chráněných druhů živočichů v ptačí oblasti a v Přírodní rezervaci Věstonická nádrž“. Krajský soud jim dal po sérii odvolání za pravdu a od té doby jsou plány na zvýšení hladiny u ledu.

K zastáncům vypuštění části vody patří i zoolog a znalec Nových Mlýnů Miroslav Šebela z Moravského zemského muzea, podle nějž by bylo výhodné vypustit celé dolní jezero a napůl i střední, jehož hladinu by bylo podle něj dobré snížit téměř o metr. V rozhovoru pro server Novinky.cz minulý týden upozorňuje, že by nešlo o nic nového. V historii přehrady už dvakrát k vypuštění vody ze středního jezera došlo a trvalo několik let. „Postup přirozené obnovy na odhalených partiích bývalého dna byl fascinující, jednoznačně vedl směrem k lužnímu lesu,“ říká Šebela v Novinkách.

Proti vypuštění se kromě vodohospodářů staví i místní podnikatelé a také zemědělci, kteří – za poměrně vysoké peníze – odebírají z přehrady vodu na závlahy. Citovaný majitel kempu Mars Miroslav Hutter krčí nad plánem obnovy lesa rameny a spíš si myslí, že vypuštění vody není reálné. „Pamatuju si, že se to řešilo na začátku devadesátých let, jmenovalo se to akce Špunt,“ říká o protestech z roku 1991, při nichž se na jedné z hrází sešlo několik tisíc lidí a požadovali vypuštění vody a návrat k přirozenému stavu. „V té době se dalo rozhodnout, jestli to vypustit, zalesnit, udělat z toho malá jezírka a mezi nimi cyklotrasy. Tehdy to bylo reálné. Ale teď si myslím, že je ta plocha na dně příliš zanesená blátem. Trvalo by tři generace, než se to vyčistí.“

Zároveň si ale myslí, že jeho kempu by to nemuselo až tak uškodit. „Lidi nejezdí jen kvůli jezeru. Zdejší turistika se točí hlavně kolem vinařství a cyklistiky. Lidi vždycky potřebují někde přespat, a pokud jim nabídnu levné ubytování, tak je tady budu mít. Samozřejmě voda je tahoun, a pokud by byla čistá, tak tady mám stále narváno. Jenže voda už čistá nebude.“ 

Po hrázi z navezeného kamení, která lemuje okraj jezera tak, aby se voda nerozlévala do okolí, přejíždí i uprostřed poledního vedra několik cyklistů. Výlet podél chce nadšení pro jízdu a pevné držení řídítek, kola totiž drkotají po hrubém asfaltu plném děr a výmolů. Ten po chvíli střídá ještě horší betonová cesta, která vypadá, že pamatuje budování přehrady před padesáti lety. Jihomoravský kraj a obce přišly v poslední době s plány na položení hladkého asfaltu, který by přilákal víc cyklistů. Cesty kolem přehrady ale patří Povodí Moravy, které je sice státní firmou, vylepšení cyklistických silniček se však brání. Takže kdo se nechce kodrcat přes díry, musí mezi auta na normální silnici.

Jízda po vysokém náspu kolem vody má ale nakonec svůj půvab. Zpříjemňuje ji profukující vítr a výhled do okolí. Výletník tedy může sledovat krajinu nejvýznamnějších archeologických vykopávek kolem Dolních Věstonic nebo třeba jedno z bývalých ramen dříve rozvětvené meandrující Dyje. Voda se v něm už nepohybuje a je zelená od sinic. Břehy jsou ale zarostlé rákosím, vysokými keři a zbytky lužního lesa, které dávají tušit, jak to tady asi vypadalo dřív. Z hladiny se zvedá volavka a odlétá pryč nad střechami zbrusu nových rodinných domů, které svojí pozicí blízko přehrady dávají najevo, že jejich majitelé už s žádnou jarní povodní nepočítají.

V místě, kde hráz končí, se od hladiny jezera zvedají už značně rozdrolené betonové schody, jimiž se stavitelé přehrady rozhodli zpevnit nestabilní břeh. Tohle poslání beton plní, zároveň ale dělá z břehu jezera to poslední místo, kde by měl turista chuť posedět. Jako lepší nápad se některým výletníkům zdá žlutý udupaný trávník věstonického kempu, kde praží slunce do několika stanů.

Kemp dělí od jezera rezatý drátěný plot. U něj si rozložila provizorní altán dvojice rybářů. I je dělí od vody beton, který už má nejlepší roky za sebou. „Nic jsme zatím nechytili, všude jsou sinice,“ krčí rameny a i oni si stěžují, že to je rok od roku horší.

Do nedalekého přístaviště přijela loď, která co hodinu vozí turisty na protilehlý břeh jezera. Kormidelník i jeho pomocník jsou stylově oblečeni do pruhovaného trička a říkají, že předloni jezdily dvě lodě a byly plné. Teď palubu opouští jedna čtyřčlenná rodina. „Je tu málo lidí. Proč? Nevím. Asi kvůli té špatné vodě,“ pronáší lodník a míří do kempu do restaurace.

Tam na cestu zpět čekají u malého piva i dvě čtyřicátnice, které vyrazily k přehradě na dovolenou. „Jezdíme na kole, ale koupeme se jen v bazénu,“ říkají. „Ale jde to vlastně i v jezeře. Záleží, jestli nejde vítr k vašemu břehu a sinice odfoukává pryč. Prostě to musíte sledovat.“