Ivan Pilip: Pokus o demontáž státu

Až budou historici sepisovat dějiny samostatného českého státu, bude jedním z významných mezníků prosinec roku 2025. V tomto měsíci opět usedl do premiérského křesla Andrej Babiš a začal tlak na destrukci nebo alespoň oslabení systému rovnováhy moci a fungování institucí, který do té doby neměl obdoby. Dění, které sledujeme, je fakticky pokusem o demontáž dosavadní podoby státu. 

Andrej Babiš už premiérem byl a také významným členem další vlády, takže jde o jeho třetí vládní období a nabízí se otázka, proč by tentokrát jeho permanentní střet zájmů a oligarchická snaha o co největší posílení moci vlastní byznysové skupiny měly být větším nebezpečím, než tomu bylo dříve. Rozdíl je zásadní – v minulých vládách se Babiš opíral o podporu standardních politických stran, kterým šlo sice leccos vytknout, ale v zásadě respektovaly pravidla hry a přes různé excesy respektovaly standardní mechanismy parlamentní demokracie. Novou vládu se však Babiš se svým hnutím ANO rozhodl vytvořit se stranami, které jsou buď odpůrci hlavních principů polistopadového směřování země, nebo nerespektují běžná pravidla fungování institucí a kontroly moci. 

Ve srovnání s touto situací působí jako poklidná zkouška fungování demokracie i období tzv. opoziční smlouvy, tedy jednobarevná vláda ČSSD z let 1998–2002 v čele s Milošem Zemanem a podporovaná (v dobovém žargonu „tolerovaná“) ze strany ODS. Bylo to období poznamenané korupcí a snahou o vytvoření mocenského duopolu včetně pokusu o účelovou úpravu volebního systému a ovládnutí České televize. Nakonec však v zásadních věcech vláda vždy ustoupila rozhodnutím soudu či veřejným protestům a systém fungování země nebyl nijak narušen. Vláda byla tvořena lidmi, z nichž mnozí se ukázali být velmi problematičtí (David Rath, Ivan David, Jan Kavan), ale vesměs šlo o lidi s politickou historií a zkušenostmi z oboru. Na tiskové konference mohli chodit novináři a nestal se případ, aby významnou instituci vedl člověk, u něhož nejsou známy vazby na její činnost, a dokonce ani fotografie, jako v případě nového šéfa České inspekce životního prostředí. Nevěřil bych, že to někdy napíšu, ale proti současné vládě působila ta Zemanova jako soubor politických profesionálů. 

Stejně tak byl ve stejné době předsedou parlamentní strany republikánů jistý Miroslav Sládek. Podněcováním nenávisti, demagogií, lhaním a populismem se nijak nelišil od Tomia Okamury. Na rozdíl od něj byl alespoň formálně vzdělaný a občas i vtipný. Přesto by tehdy nikoho nenapadlo, že by se Sládek mohl stát předsedou sněmovny a jeho strana obsadit několik vládních míst. A poslední srovnání je možné s vnitrostranickou situací rozhodujících stran – Miloš Zeman a Václav Klaus v nich měli velmi silnou pozici, ale v podstatných věcech fungovaly demokratické procesy a Zeman nakonec z čela své strany odešel. Situace, která je v ANO, a nakonec i v SPD, nepředstavitelná.